Cosmopolis vychází ze stejnojmeného románu Dona DeLilla. A knižní podoba mu rozhodně sluší víc. Látka samotná (dlouhatánské dialogy o exkrementech) je pro dvouhodinový film opravdu nedostačující námět, a tak je Cosmopolis na filmovém plátně jen zbytečně natahovaná mozaika pseudointelektuálních rozhovorů znuděných lidí. Hlavní aktér, Eric Packer (Robert Pattison), je od reality odtržený multimilionář žijící ve světě finančních spekulací, počítačových programů a matematických propočtů. Strávíme s ním jeden den v přepychově vybavené limuzíně, která se pomalu sune dopravní zácpou. Ve městě je totiž prezident, protestuje se na každém rohu, a aby toho nebylo málo, tak je Packerova ochranka přesvědčená, že mu někdo usiluje o život. Samotný Packer si ovšem nepřipouští, že by mu jakákoliv z výše zmíněných nepřijemností mohla zkomplikovat hlavní úkol dne. A tím je navštěva holiče na druhém konci města.
V limuzíně neřeší pouze pracovní problémy. Práci se vlastně nevěnuje skoro vůbec. Sledujeme sled scén, ve kterých znuděný a rezignovaný milionář souloží, podstupuje vyšetření prostaty a vede dlouhé, velice dlouhé, dialogy o jejichž výpovědní hodnotě se bez použití vulgarismů vůbec hovořit nedá. Ericovo počínání se snad opravdu nedá charakterizovat jinak, než znuděnost. Vlastní vinou přichází o obrovské peníze a bezmocně sleduje potencionální zhroucení svého obchodního impéria i platonický vztah s manželkou. K tomu se ho někdo snaží zabít. Přesto z
ůstává stoickým pozorovatelem. Občasné "výběhy" do vnějšího světa působí pro dialogy ubíjené diváky, jako vítané nadechnutí. Jenže i v kavárnách, nočních klubech a hotelových pokojích se postavy opět jen baví o blbostech a tváří se přitom tak, jakoby se každou větou snažili konkurovat Proustovi.
Problém Cosmopolis však nespočívá v režii, nebo poměrně vyvážených hereckých výkonech. Kupříkladu Robert Pattison je ve své roli snadno uvěřitelný a uvolněný. Hraje nesympatického a emocí prostého panáka a nutno podotknout, že mu to jde dobře. Což není myšleno jakkoliv pejorativně – je to naprosto v souladu s potřebami příběhu. Dále se ve filmu vystřídá dobrá desítka vedlejších postav – od hrdinovy éterické manželky (Sarah Gadon), obchodnice s uměním (Juliette Binoche), šéfa ochranky s příšerným vkusem na palné zbraně (Kevin Duran) až po podivínského atentátníka Paula Giamattiho, který s hrdinou vede závěrečný (a snad nejdelší) dialog o ničem.
David Cronenberg je bezpochyby jedním z nejnadanějších současných režisérů, ale po výborné Nebezpečné metodě je pro mě Cosmopolis nabubřelým, nablýskaným a obsahově prázdným zklamáním. Po formální stránce nelze snímku téměř nic vytknout. Hlavním problémem je obsah. Je to ten typ filmu, o kterém nemůžete říct, že je vyloženě špatný, ale sedět bude nejpíš jen těm divákům, kteří nad podobnými onaniemi rádi hloubají. Pro ostatní se jedná o obsahově prázdnou, užvaněnou hříčku, jejíž hlavní aktér nevyvolává sebemenší stopu zájmu.
