Nominace na Oscara možná lehce nečekaně Nebezpečnou metodu zcela minuly (komentátoři filmu dávali šanci na jednu až dvě nominace pro herce, možná i za adaptovaný scénář), to by ale váš zájem o nejnovější Cronenbergův výtvor nemělo nikterak snížit. Po letech tvůrčí nespoutanosti, která ne každému sedělo, se David uchýlil k natáčení širokou veřejností ceněných seriozních dramat a i v případě Nebezpečné metody se mu opět podařilo sehnat dostatečně silné herecké obsazení, které se s náročnou látkou dokáže poprat.
Jung, Freud a psychoterapie
S náročností látky to rozhodně nijak nepřeháním, Cronenberg si vzal na paškál pány Freuda a Junga, především pak Jungův sebezničující vztah s pacientkou Sabinou Spielrein. Sabina je do Sanatoria, kde profesor Jung působí, přivezena v nepříčetném stavu, s diagnostikovanou hysterií. Jung se na ni rozhodne aplikovat psychoanalýzu, experimentální léčbu, se kterou přišel jeho vzor, Sigmund Freud. Za pomocí dlouhých rozhovorů odhalí Sabininu sexuální fixaci na ponižování a tresty a sezení přináší první výsledky: Sabina je po nějakém čase opět schopna zapojení do společnosti a Jung skrz konzultace případu prohlubuje přátelství s Freudem.
Dramatický obrat nastává v momentě, kdy Freud Jungovi posílá na léčení svého přítele Ottu Grosse, který je závislý na medikamentech, a jak se zdá, prost jakéhokoliv morálního kompasu. Místo Ottova „vyléčení“ ale Jung rychle podléhá jeho kouzlu a zdánlivě neprůstřelné logice a po chvíli se sám sebe táže: „Proč bychom měli vynakládat tak obrovské úsilí pro potlačení našich nejzákladnějších instinktů“? Jung neodolá a pouští se do románku se Sabinou, který hrozí zničit jeho manželství, přátelství s Freudem, profesionální pověst, ji i jeho samého.
Vynikající herci proti nesoustředěnému scénáři
Dokud Nebezpečná metoda řeší především morální dilemata, otázku potlačení vlastních pudů pro rozvoj svůj i společnosti, chcete-li kreativní i zničující sílu libida, je to fascinující provokativní podívaná, které vévodí vynikající herci. Michael Fassbender se schovává za maskou Jungovy uměřenosti a v podstatě má z celého ansámblu nejméně vděčnou úlohu, ale ať už s Carlem Jungem zrovna cloumá výjimečný nával emocí nebo vnitřní pochody odkrývá v sotva znatelných výrazových nuancích, je Fassbender vždy přesvědčivý. Podstatně víc se mohla předvádět Keira Knightley, která se po většinu času chová jako pudy poháněné zvíře, popřípadě je vášnivá či hysterická.
Pro Keiru je to bezesporu jedna z nejnáročnějších rolí kariéry, na které má šanci předvést, co v ní opravdu vězí. Na můj vkus občas příliš tlačí na pilu, ale rozhodně jí nelze upřít nasazení, s jakým se do role položila. V některých momentech Knightley sledujeme ve vysloveně ponižujících situacích a před její odvahou je třeba smeknout. Ústřední dění pak tak trochu z povzdálí pozoruje vyloženě démonický Viggo Mortenesen, který dokáže i minimem výrazových prostředků mručouna Freuda ovládnout každou svou scénu. Vincent Cassel si s úlohou ďábla našeptávače, či snad hada v ráji, poradil také s patřičným gustem.
Problémy nasávají zhruba v
poslední třetině, kdy film přestane sledovat poměrně jasně vytyčenou linii nebezpečného vztahu Carla a Sabiny a víc se soustředí na Jungův vztah s Freudem. Začíná se mluvit hodně v narážkách, tok myšlenek se zamotává a hodně se skáče v čase. Pozorný divák možná nebude mít problém události sledovat a bude spatřovat v Cronenbergově vypravěčské mozaice nějaký celek, já jsem ale vnímal jen jednotlivé střípky. Střípky, které se hodně odchýlily od úvodní části, kterou si mě film získal, a které najednou plynuly tak rychle a roztříštěně, že už mě pro „druhé dějství“ (pravda, film vychází z divadelního představení) získat nedokázaly. Pomaličku jsem začal sledovat hodinky, dumal, kam se nekonkrétní skákání v dějinách asi Cronenbergův scénárista Christopher Hampton (taktéž autor divadelní předlohy) snaží vypointovat a s lítostí vzpomínal na sevřenou první část filmu. Možná byl problém čistě v tom, že první části je věnována ústřednímu motivu trpělivost a péče, zatímco ke konci už se všechno řeší ve zhuštěné zkratce, „aby se to stihlo“ a přitom by bylo mohlo být účinnější nikam nespěchat. Ostatně film je oproti své divadelní předloze o tři čtvrtě hodiny kratší.
Verdikt
David Cronenberg natočil přemýšlivý film, plný základních otázek ohledně našeho každodenního boje rozumu s naší instinktivní přirozeností, na které se snažili nalézt odpověď i Jung s Freudem. Herci jsou vynikající, Shoreova hudba mi zní v uších doteď, ale navždycky si budu pamatovat také zmatek a zklamání, které do mě vnesla méně soustředěná a ve své uspěchanosti únavná závěrečná třetina. Možná pomůže další zhlédnutí, ale napoprvé pro mě byla Nebezpečná metoda lehčím zklamáním s nepěkně zazděným potenciálem
