Předvídal, že jej nevlastní dcera bude pronásledovat a pomocí mučení její nevlastní sestry Nebuly ji přinutil, aby jej vzala na místo uložení Kamene duše. To je chrámovitá struktura na planetě Vormir, která je v komiksech celkem bezvýznamná, ale je součástí impéria Kree. Že by se právě tenhle národ pokusil kámen zabezpečit ve speciální „svatyni“? Byly ostatní kameny v minulosti podobně hlídané? A pokud jen Soul Stone, proč právě ten? Nevíme a zřejmě nikdy vědět nebudeme. Kámen hlídá Red Skull (nehraje jej Hugo Weaving, který už se k roli vracet nechtěl, ale jeho imitátor Ross Marquad), který tvrdí, že po kontaktu s Kamenem prostoru byl jakýmisi mytickými silami delegován do úlohy věčného strážce. Detaily ani význam neznáme, působí to spíš jako úlitba pro fanoušky Red Skulla, popřípadě jako vyřešení scenáristického problému, kdy je ve „svatyni kamene“ nabídnout divákům expozici, a je lepší, když ji podává postava známá (s Kameny svým způsobem propojená), než kdy by to dělala postava neznámá, popřípadě nějaký tajemný nápis apod. Na planetě je vyjeveno, že Kámen duše získá jen ten, kdo dokáže obětovat někoho, koho miluje – vymění duši za duši. Ukazuje se, že Thonos ve vší své zvrácenosti miloval Gamoru a obětuje ji pro Kámen duše.
V tenhle moment je jednoznačně patrné, že fialový velemuž sám sebe vnímá jako hrdinu příběhu. Je ochotný podstoupit nejvyšší oběť pro vyšší dobro, pro spásu života ve vesmíru. Jeho sebeobětování vidíme ještě minimálně jednou, když v závěru jeho cesty jeho život pozbývá smysl, protože jeho poslání bylo naplněno. Thanos obětoval úplně vše a zbývá mu jen smutné osamělé dožití na zemědělském světě.
Ale to lehce předbíháme. Zelený Kámen nekonečna získá Thanos od Doctora Strange, který se nakonec vzdá. Zřejmě proto, že viděl budoucnost a pochopil, že jediná cesta k vítězství vede skrz počáteční prohru, skrz naplnění Thanosových plánů. Poslední kámen, žlutý Kámen mysli, vyrve Thanos z čela Visionovi, když se vrátí zpátky v čase po tom, co je Visionův kámen zničený. Ve finále tedy získal všechny kameny sám, opět můžeme spekulovat o tom, zda existují jakékoliv jiné, než scenáristické důvody k tomu, proč to tak bylo, proč se vůbec obtěžovat angažováním svých spojenců. Argumentovat lze snad jedině tím, že rozložením pozornosti hrdinů na několik front, se Thanosova cesta k vítězství výrazně zjednodušila a urychlila.
K tomu vítězství ale nakonec došlo, a pokud vnímáme Infinity War jako Thanosův příběh, nebo jako příběh o porážce hrdinů Thanosem, tak skutečně lze o snímku hovořit jako o samostatném filmu, nikoliv o polovině dvakrát tak dlouhého příběhu. Jakmile se začneme na události koukat optikou hrdinů, tedy optikou, která v tradičně koncipovaném hrdinském příběhu čeká vítězství těch hodných, pak jsme skutečně teprve v polovině všeho.
