A co je možná největší problém, je zároveň největší deviza Tichého místa. Zápletka. Film je opravdu tak dobře zpracovaný, že jsem během jeho sledování neměl potřebu pochybovat o zákonitostech světa zvukoplachých monster. V rámci interní logiky má vše svoje uspokojivé opodstatnění. Jakmile ale začnete o pravidlech světa přemýšlet zpětně, nic nedává smysl. Je těžko uvěřitelné, že by všechny ozbrojené lidské složky takhle zásadně selhaly. Jen pramálo se řeší, jaký vliv mají na monstra zvuky zvířat a přírody. Máme věřit tomu, že ten kdo se opravdu snaží, ten se nikdy nezakucká, nedostane kašel, nezachrápe, nešlápne na drolivou hlínu atd. Všudypřítomnost monster není příliš vysvětlená a jejich citlivost na zvuk kolísá dle potřeb scenáristů. Ti pak celkově neváhají použít podpásové zbraně, jako třeba narafičený hřebík v místě, kde vůbec nedává smysl, aby nějaký hřebík byl.
Ale to je opravdu jen takové rýpání, kterým by šlo film snadno umořit. Kdyby nebylo Tiché místo v žádném jiném ohledu povedené, tak by to dalo kritikům do rukou spoustu munice ke stížnostem, takhle jde spíš o úsměvné kuriozity, které můžete hledat, ale ze sevřeného vyprávění na první pohled samy od sebe nijak nehezky nevyčnívají.
Verdikt
Tiché místo není revoluční film, ale jde o poctivě odvedenou žánrovku, kterou dopředu táhnou originální koncept i jeho skvělá realizace. Opět se potvrzuje, že správný přístup je důležitější než obří rozpočet a Krasinski si do budoucna jako režisér zaslouží víc pozornosti.
