Musíme si promluvit o Kevinovi je jeden z nejlepších filmů loňského roku. Bohužel, z nepochopitelných důvodů se mu vyhnula naprostá většina významnějších ocenění (Tilda Swinton byla za hlavní roli nominována na Zlatý glóbus), a tak se mu nedostalo ani zdaleka takové pozornosti, jako kdejaké blbině, co letos válcovaly Oscary. A to je samozřejmě ohromná škoda. Doufám, že se mi podaří přesvědčit alespoň několik z vás, aby dali Kevinovi šanci.
O příběhu se pokusím prozrazovat co nejméně, protože děj filmu je vyprávěný tak trochu na přeskáčku, do jisté doby není vlastně příliš jasné, na co přesně se to díváte a je ohromná radost to pomaloučku odhalovat. Samozřejmě nemůžu čekat, že vám o filmu neprozradím vůbec nic a vy mi jednoduše uvěříte a rozběhnete se na něj. Pokusím se tedy nastínit alespoň to základní, aniž bych vám pokazil zábavu.
Tilda Swinton hraje ve filmu Evu Katchadourian, která před nějakou dobou žila ve velkém domě s mužem a dvěma dětmi, měla práci snů a dbala o svůj zevnějšek. Pak ale evidentně došlo k nějakému drastickému zlomu, protože v přítomnosti Evu sledujeme jako zlomenou ženu, která o sebe nepečuje, žije sama v nuzném domku u trati, hledá práci a okolí si na ni zhnuseně ukazuje prstem. A protože se film jmenuje „Musíme si promluvit o Kevinovi“, tak ještě nebudu zapírat, že vztah matky s jejím synem Kevinem není v průběhu let ani zdaleka bezproblémový. Tak vypadá výchozí situace. Zbytek filmu je nervy drásající jízda, která postupně poodhaluje, co se to sakra stalo a co k tomu vedlo.
Moderně natočená intenzivní podívaná
Jak už bylo řečeno, vyprávění filmu není ani zdaleka lineární a vše je podřízeno tomu, aby informace byly dávkovány v ten pravý čas, část překvapení opravdu vydržela až do konce a maximalizovalo se drama a napětí. Což však není ani zdaleka jedinou zbraní britské režisérky Lynne Ramsay. Intenzivní atmosféru dokáže budovat také pomocí skvělé hudby, kamery, dobrého scénáře a brilantních hereckých výkonů.
Kamera po hercích nervózně těká či naopak nehnutě zůstává na místě a prodlužuje tak naši nervozitu. Neustále diváka zásobuje znepokojivými detaily, jako je zblízka zabrané okusování nehtů či klouzání stěrače po čelním okně auta, zapatlaném krvavě rudou barvou. Hudba velice často jakoby ani nebyla, maximálně se ozývá nějaké deprimující hučení, jen aby se v těch nejnevhodnějších pasážích spustila nějaká povědomá, hřejivá písnička. Scénář vychází z knižní předlohy Lionel Shrivrer, vystačí si s úspornými dialogy, nevyřčenou otázkou, náznakem. Zbytek je na hercích.
Herci jsou skvělí
Kevina hraje nejprve Rock Duer, později Jasper Newell a v pubertě Ezra Miller. Ve všech případech jde o velice solidní výkon. Kevin je enigmatické dítě a všichni herci ho tak dokázali spolehlivě vykreslit. Víc prozrazovat nebudu. Johna C. Reillyho (Kevinův táta) mám osobně rád, ale od té doby, co preferuje komediální role, mi v těch vážných příliš nesedí. Jako bych neustále čekal, že udělá něco šíleného. A nějak se mi nechce věřit, že by zrovna on sbalil Tildu Swinton, která celému filmu velkolepě kraluje. Tilda prakticky nesleze z plátna a ať už má hrát zlomenou trosku nebo profesionálně úspěšnou ženu, plnou vnitřních pochybností v oblasti rodinného života, je její výkon naprosto strhující.
Pokud se dá filmu něco vytknout, tak je to snad určitá vykonstruovanost některých detailů, kterou lze při zpětném zamyšlení vnímat. Vše je poplatné perfektně vygradovanému příběhu, ať už to dává smysl nebo ne. Pro ty, co už film viděli, narážím například na nadměrnou inteligenci malého Kevina či nepřekonatelnou zaslepenost Rileyho postavy. Občas také brutálně účelná kamera sklouzne ke zbytečné artovosti (různé záběry buněk, symboly a podobné onanie). Ale to je tak zhruba všechno, jinak jde opravdu o jeden z nejlepších filmů minulého roku.
Verdikt
Musíme si promluvit o Kevinovi je depresivní psychologický thriller, u kterého nikdy netušíte, co vás čeká dál. Režisérce Lynne Ramsay se podařilo vytvořit znepokojivou atmosféru plnou frustrace a bolesti, která musí otřást i největšími cyniky. Zvlášť závěr je pouze pro otrlé povahy. Pokud máte odvahu s Tildou Swinton prožít dvě hodiny nervy drásající deprese, určitě „Kevinovi“ dejte šanci, protože takhle má vypadat intenzivní film!
