Íránské filmy se do naší distribuce nedostanou příliš často, ale vzhledem k zahraničním ohlasům jsem byl moc rád, že se Rozchod Nadera a Simin rozhodl tuhle statistiku vylepšit. Íránské rodinné drama totiž sklízí chválu zleva i zprava. Na Rotten Tomatoes snímek momentálně drží stoprocentní hodnocení, na IMDb je 98. nejlépe umístěným filmem! Hlavní cenu snímek získal na festivalu v Berlíně, je nominován na Independent Award i Zlatý Glóbus, do budoucna se prakticky počítá s nominací na Oscara. Nakolik ale hype odpovídá skutečnosti?
Rozchod Nadera a Simin se sice odehrává ve výbušném Íránu, v zemi, která nás fascinuje svou arabskou kulturou, náboženským zapálením a nesnášenlivostí k západu (alespoň tak pohled na zemi zužují média), ale nečekejte, že se těmihle tématy bude zabývat. Alespoň ne primárně. Íránský filmař Asghar Farhadi se logicky na svou zemi nedívá zvenčí, ale zevnitř, takže jádrem příběhu je komorní lidské drama dvou rodin, které by se mohlo odehrát kdekoliv jinde na světě.
Samozřejmě, život v Teheránu má řadu specifik, která jsou pro nás exotická a ozvláštňující: Víra v Boha je považována za samozřejmost, u řady postav je velice silná a promítá se do jejich každodenního života. V rodině je cítit daleko větší míra úcty a respektu, zvláště k rodičům. Velkou roli hraje osobní čest, hrdost a soulad se svědomím. Právní systém funguje úplně jinak než u nás. A samozřejmě, ženy nosí za všech okolností čádor. Ale jinak? Dospělí chodí normálně do zaměstnání, muži se vůči ženám nechovají o nic nadřazeněji, než ti evropští, děti studují jazyky i matematiku. Činžákový byt hrdinů se nijak výrazně neliší od mého nebo vašeho a Teherán je snadno zaměnitelný s libovolnou středomořskou metropolí.
Příběh jednoho neštěstí
Děj se začíná odvíjet ve chvíli, kdy Nader se Simin, středostavovští manželé z dnešního Teheránu, po letech špatné komunikace podávají před soudem žádost o rozvod. Simin chce odejít s dcerou ze země, Nader argumentuje, že nemůže opustit svého nemohoucího otce. Soud nevynese dostatečně definitivní stanovisko a zklamaná Simin se od manžela stěhuje ke svým rodičům. Před odchodem ještě stačí dojednat, že každý den bude do bytu docházet Razieh - švagrová jedné její známé, aby se starala o Naderova senilního otce, když teď během dne na něj nemá kdo jiný dohlédnout.
Péče o starého pána je podstatně náročnější a hůře placená, než se Razieh na první pohled zdálo, ale její rodina potřebuje peníze, a tak v práci i přes počáteční nechuť pokračuje. Po několika dnech se ale Nader odpoledne vrací z práce domů, nachází opuštěný byt a v něm svého otce, jak celý potlučený leží na zemi, za ruku přivázaný k posteli. Po chvíli přichází Razieh, aniž by byla schopna své jednání nějak rozumně ospravedlnit, Nader do ní ve vzteku strčí a způsobí jí daleko horší újmu, než by kdokoliv čekal. Roztáčí se neúprosné kolo křivd, osočování, polopravd, viny a trestu.
Příkladně jistá režie
Události nejsou vyprávěny úplně zcela lineárně, před divákem je úmyslně zatajeno několik klíčových okolností, takže stejně jako postavy budete tápat a přemýšlet, co se vlastně stalo, kde leží pravda. Nader si zakládá na své cti a chce být vzorem svojí dceři, ale když dostane strach, že by se nemohl postarat o svého otce a mohl by přijít o dceru, možná trochu zalže. Razieh přivádí do hry svého nezaměstnaného horkokrevného manžela a padá na ni stín podezření, zda situaci pouze nezneužívá pro finanční přilepšení. Nebo lže ze strachu před manželem?
Všechny postavy mají ke svému jednání své logické motivy, kolem všech se točí malý příběh. Chvíli chápeme každodenní strasti očima Nadera, po chvíli přemýšlíme, co se honí hlavou maličké dcerce Razieh, která je do konfliktu dospělých bezmocně zavlečena, pak víc ze svých motivů poodhalí Naderova žena Simin. Jednotliví herci jsou úžasně civilní, d
ialogy jako by psal sám život. Nešustí papírem, vše není řečeno naplno. Občas stačí všeříkající pohled, jindy z postav cítíte, že si něco nechávají pro sebe, ale víc se otevřít prostě nedokážou. V jeden moment jsou z hrdinů nesmiřitelní oponenti, aby se v nich s postupem času něco lidsky pohnulo a vzájemná empatie je opět dokáže svést k dialogu.
To ale nejsou zdaleka všechny prostředky, skrze které vás režisér Asghar Farhadi dokáže oslovit. Kromě organicky vystavěných postav a zajímavého děje dokáže zaujmout i po technické stránce. Jak už bylo řečeno, scénář neříká všechno naplno, některé informace si nechává na později (aniž by to působilo jakkoliv uměle), aby vás udržel v neustálém napětí, jak se bude děj vyvíjet dál. Lehce dokumentární kamera chvíli neposedí a svým neustálým těkáním po postavách pomáhá dotvářet atmosféru neklidu a určité bezprostřednosti. Možná to dělají Teheránské kulisy, ale svým způsobem styl nasnímání připomíná Paula Greengrasse. A to je pochvala, o které se většině světových tvůrců může jen zdát.
Verdikt
Rozchod Nadera a Simin je nepřikrášlené civilní drama, jehož síla vychází z přirozeně vystavěného děje a prokreslených postav, které vás rychle obmotají pavučinou svých mikropříběhů. Nechybí moment překvapení ani pevná filmařská ruka a pro našince má velkou hodnotu i pohled do každodenního života běžných Íránců. Co se dá snímku vytknout, je určitá bezútěšnost. Během vyprávění je ukázána spousta pozitivních hodnot i naděje, ale nepříznivé vyhlídky úplného závěru nejsou pro depresivní nátury. Také mě snímek, přes veškerou svou působivost, nikdy nedokázal zcela strhnout emocionálně. Možná je to kulturní bariérou, možná je to ve mě, ale po celou dobu jsem si připadal spíš jako zaujatý pozorovatel, než že bych s postavami dokázal úplně soucítit. To jsou ale jen drobné chybičky jinak výtečného dramatu, které si absolutně zaslouží vaši pozornost.
Dodatek: Do běžné distribuce se Rozchod Nadera a Simin dostane 9. února, ale vidět ho můžete už zítra, v rámci Festivalu íránských filmů.
