Recenze: Kůže, kterou nosím

Jméno španělského scénáristy a Oskary ověnčeného režiséra Pedra Almodóvara je možná stejnou měrou proklínáno jako adorováno. Při premiéře jeho novinky Kůže, kterou nosím v Karlových Varech tomu nebylo jinak. Někteří byli nadšení, jiní zklamaní, ale našla se i početná skupina šokovaných diváků. A právě tahle názorová disproporce Almodóvarovu novinku vystihuje asi nejlépe. „Kůže“ je zkrátka zrozená k tomu, aby jitřila emoce a provokovala intelekt.

Děj se točí kolem plastického chirurga Roberta (vynikající Antonio Banderas), který je kolegy vnímaný primárně jako geniální vědec, nešťastný vdovec a otec (manželka i dcera spáchaly sebevraždu), ale ve skutečnosti toho ukrývá mnohem víc, včetně temného tajemství. Už před lety se rozhodl překročit profesní a etické hranice a následkem experimentu, stejně jako doktor Frankenstein, stvořil své vlastní monstrum. Tím „monstrem“ je krásná Vera – žena doslova převlečená do cizí (umělé) kůže, do které ji Robert proti její vůli „oblékl“. Na první pohled se může zdát, že Vera je se svým osudem smířená a mezi ní a jejím únoscem se pomalu vytváří milostný vztah. Ovšem nejde jen o rafinovanou podobu pomsty oběti vůči tomu, kdo ji ublížil?

Pomsta, rodina, hledání sebe sama

Pomsta ale není jediným motivem, který film prostupuje. Pokud jste obeznámeni s filmografií Pedra Almodóvara, pak asi víte, v jakých tématech si nejvíce libuje: homosexualita, transexualita a rodinné vztahy. A Kůže má v sobě větší či menší měrou od každého trochu. Svým celkovým vyzněním jde o příběh, který se do hloubky zabývá především osobností každého z nás a tím, jestli je možné tuhle osobnost, a většinu atributů, jež k ní patří, násilně nastolenými podmínkami přetvořit.

Almodóvarovy filmy mistrně kombinují smrtelně vážná témata s lehkostí, mnohdy samoúčelnou teatrálností a mírně křečovitým humorem. Zkrátka míchají zdánlivě neslučitelné a Kůže, kterou nosím v tomhle ohledu není jiná. Na venek se tváří jako tradiční psychologické (místy až hororové) drama, ale v některých pasážích z vás režisér vyždímá naprosto neočekávané reakce. A to ať už hovoříme o velmi naturalistických sexuálních scénách, mezi nimiž nechybí ani znásilnění nebo o vyhrocených momentech, které jsou natočené tak, že nemáte nejmenší tušení, zda se smát, či plakat.

Dějová struktura (na motivy románu Thierryho Jonqueta Tarantule) přeskakuje mezi několika časovými rovinami a nepozornému divákovi možná bude zpočátku dělat menší problémy se v té přemíře zdánlivě nesouvisejících postav vyznat. Ovšem pokud se budete na všechny nuance a náznaky soustředit až moc, mohli byste se zbytečně připravit o silnější zážitek, protože část kouzla Kůže, kterou nosím spočívá v tom, že vám Almodóvar všechna potřebná vysvětlení naservíruje přesně v ten správný čas.

Skvělí herci v zajetí plnokrevných postav

Další důležitým prvkem jsou Almodóvarovi hrdinové, kteří rozhodně nejsou žádné černobílé figurky. Robert je z jedné strany opravdu amorální postavou, ale díky flashbackům víme, že takovým vždy nebyl, a že člověk, který si prožil tolik tragického snad i má nárok na pokřivené vidění spravedlnosti. Robertova hospodyně (Marisa Paredes) svým mlčení hřeší skoro stejně jako sám Robert, ale dělá to proto, aby ochránila své blízké. Zdaleka největší objetí je ale krásná Vera (Elena Anaya), která nejen že v sobě musí najít sílu k přežití, ale především to musí dokázat za nelehkých podmínek, které jí život (Robert) nastolil.

Banderas part Roberta pod Almodóvarovým vedením odehrál se španělskou živelností a je to opravdu značný rozdíl oproti výkonům, jaké obvykle předvádí v zámoří. Almodóvar dokonce v nedávném rozhovoru pro Reflex přiznal, že po Antoniovi chtěl jediné: Aby zapomněl na to, co se naučil v Hollywoodu. Elena Anaya se musela přizpůsobit své postavě do takové míry, že většinu času může díky své pasivní úloze „ spolupracujícího vězně“ výrazněji hrát pouze očima a jen díky dokonale zvládnuté mimice nepůsobí pouze jako
                                                                                             krásná dekorace.

Verdikt

Kůže, kterou nosím je film, který vás může šokovat, pohltit, přinutit se zamyslet nad základními otázkami lidské existence. Tahle psychologická, hororová, ale i romantická tragédie vás pobaví, dojme a rozhodí. Nemusíte se cítit trapně, když se vám bude chtít smát v naprosto nevhodný okamžik. Přesně tohle je totiž režisérův záměr: Pohybovat se na hraně a nechat každého diváka aby si sám vybral, co si z tohle nevšedního zážitku odnese. Upřímně, netuším, co víc bychom od filmů mohli ještě chtít.