Než k závěrečné bitvě dojde, je třeba samozřejmě projít několika dějovými peripetiemi, ty však naštěstí nejsou samoúčelné. Krom naděje je velkým tématem filmu také ochota něco dělat, nestát pasivně v koutě, netvářit se, že problémy světa se mě netýkají, a že když dostatečně sklopím hlavu, tak přece „neuvidím jak vlají praporce Impéria“. K tomu, že chce něco dělat, si musí Jyn Erso teprve dojít. K tomu přispěje nejen osobní linka hledání otce, ale i názorné zakoušení toho, čeho všeho je Impérium schopné. U ostatních pak sledujeme především to, proč se k Jyn připojují. Postav není málo a událostí hodně, takže se o jednotlivých členech týmu nedozvíme žádné zázračné detaily, ale dozvíme se dost.

Agent Rebelů Cassian Andor (Diego Luna) se musí poprat s tím, jak slepě vždy plnil své rozkazy, dezertér Bohdi hledá vykoupení a Chirrut Îmwe (Donnie Yen) je zde zástupcem Síly. V tomhle případě však není Síla „magickou“ mocí, jejímž prostřednictvím jde dělat divy, ale spíš náboženský principem, vírou v něco většího než je jedinec. I jeho zdánlivě nepodstatný parťák Baze (Wen Jiang) dokáže ukázat dojemnou sílu přátelství a strohý robot K-2SO nastavuje ve své bezelstnosti zrcadlo a je tolik potřebným odlehčením jinak vesměs vážného příběhu. Všechny postavy hrají nádavkem charismatičtí herci, takže si je není těžké při jejich putování napříč galaxií oblíbit a závěrečná bitva je o to intenzivnější.

Střízlivé putování okupovanými světy na druhou stranu Hvězdným válkám neubírá nic z jejich bohatosti. Všude se to hemží neobvyklou architekturou, cizí technologií a mimozemšťany. Vše vypadá užívaně a přirozeně, takže svět skutečně dokáže působit jako živoucí místo a právě všechny povědomé rekvizity nejvíc připomínají, že pořád jsme v předaleké galaxii, i když je film v tolika ohledech jiný. Krom tónu vyprávění třeba i v „dokumentárnější“ kameře a v hudbě Michaela Giacchina, která sice využívá Williamsovy motivy, ale tuším, že žádný v jeho původní podobě, pokaždé jen náznakem. Zajímavé je, že si filmaři dali hodně záležet na tom, aby většina věcí (různé ovládací konzole apod.) působila hodně retro, jako by je designoval někdo v době, kdy vznikala Epizoda IV.

Výtek nemám mnoho. Ve své střízlivosti film občas lehce ztrácí na tempu, ale není to nic zásadního. Postava Foresta Whitakera symbolizuje zajímavou odnož rebelie, která je paranoidní, ztrácí důvěru ve vedení a ve své horlivosti se uchyluje k terorismu, takže se hranice mezi dobrem a zlem opravdu zásadně stírá. Vizuální podoba, repliky a herecké podání postavy však podle mě hraničí s karikaturou. Tu a tam by posílit dialogy zasloužily i ostatní postavy – několik kýčovitých zaškobrtnutí by se našlo. A odkazy na hvězdnou ságu jsou občas až příliš okaté. Hudba by nemusela tak výrazně přeskakovat, aby na odkaz upozornila, některá camea jsou opravdu nadbytečná a některé situace potřebovaly pro svou realizaci využít digitálních triků, které bohužel nejsou dostatečně přesvědčivé a vytrhávají z děje. Obecně se pak domnívám, že film plně docení jen ti diváci, kteří Hvězdné války alespoň zběžně znají, jinak jim spoustu věcí bude unikat. To ale asi u jedné z nejznámějších sérií filmových dějin nebude velký problém.

Verdikt

Rogue One dokazuje, že se ve světě Star Wars dá vyprávět příběh bez rytířů Jedi, který se ponese v úplně jiném duchu, než na jaký jsme u Hvězdných válek zvyklí. Film nabízí sympatické hrdiny, silné vtažení do fiktivního světa, opulentní finále, silné poselství, kus emocí a k tomu všemu výrazně obohacuje Epizodu IV. Takže co víc si vlastně přát! (Snad jen aby se nepromítalo ve 3D – ty tmavé brýle tentokrát opravdu jen dělají tmu).