Pak ale večer přinesl další svůj šok. Sylvester Stallone nevyhrál Oscara za roli Rockyho v Creedovi! Stallone měl za sebou krásný příběh, kdy stejnou rolí kariéru otevíral a mohl za ní udělat (pravda, poněkud předčasnou) velkolepou tečku. Akademikům se poctivě věnoval. A nakonec to stejně nevyšlo. Místo toho vyhrál nenápadný Mark Rylance, který neagitoval snad vůbec a na první pohled může působit dojmem, že jej jakožto seriózního divadelníka podobné pošetilosti vůbec nezajímají. Je možné, že Akademie nakonec raději do svých řad poněkud snobsky přibrala divadelního barda, třikrát oceněného cenou Tony. Slyovy fanoušky může výsledek mrzet, nicméně Stalloneovi se za jeho bohatou kariéru dostalo uznání a úspěchu i tak dost a dost. Rylance byl v Mostu špionů skutečně výjimečný, kradl si každou svou scénu pro sebe a soška v jeho případě dává daleko větší pravděpodobnost, že jej uvidíme na plátně častěji, takže budiž mu vítězství přáno.
Oscary pro Amy a Saulova syna opět asi nikterak nepřekvapily. Jedná se o dva zdařilé snímky, nelze tedy mít nejmenších námitek, i když některé dokumenty zkoumaly závažnější témata. Co je však naprostý fail je cena za nejlepší původní píseň pro Sama Smithe a Jimmyho Napese za Writing's on the Wall. Ta písnička je k smrti nudná a to není jen můj soukromý názor, ale názor naprosté většiny filmových diváků. Nesetkal jsem se s nikým, kdo by byl z písně nadšený, maximálně se tu a tam najde někdo, kdo napůl pusy prohlásí, že písnička „není tak špatná“, ale pak stejně nemá zájem ji před kritiky jakkoliv hájit.
Aby byla bizarní situace dokonalá, zaznamenala píseň v sále ze všech tří prezentovaných nejvlažnější přijetí. Smith se dočkal střízlivého potlesku ze slušnosti, při vystoupení Lady Gaga se divákům po tvářích koulely regulérní slzy! Jak je tedy možné, že písnička vyhrála? Většina oscarových analytiků se domnívá, že většina porotců písničky vůbec neslyšela. Na hlasovacím lístku je největším písmem vidět jméno filmu, a tak když se v kolonce písní objevily tři neznámé filmy, pohrdaných Padesát odstínů šedi a Spectre, zatrhli všichni nezodpovědní akademici automaticky bondovku...vždyť bondovky mají písně většinou slušné a ta minulá byla tak báječná... Omyl je ale samozřejmě už to, že píseň byla nominovaná a nedostatek kvalitního výběru jen znovu potvrzuje, že tahle kategorie je obrovský přežitek.
Chuť spravila soška pro Ennia Morriconeho, který složil v životě tolik geniálních soundtracků, že mu mohou konkurovat snad jedině Williams a Zimmer. Přesto mu dosud Oscar unikal, dostal pouze čestného za celoživotní dílo. Jeho skladby pro Osm hrozných navíc byly opravdu dobré a přispěly nemalým dílem k celkovému výrazu filmu, takže nelze hovořit o ceně za zásluhy (i když tak mohla řada akademiků uvažovat). Ennio navíc doprovod nahrával s českým orchestrem, za což si samozřejmě i my ostatní Češi, kteří nejsme jeho členy a nijak jsme mu nepomohli, zasloužíme jedno malé, bezvýznamné plus ;-).
Režisérskou sošku už jsme lehce nakousli. George Miller evidentně zorganizoval všechno správně, ale dostatečně se neangažoval na večírcích a dostatečně nemluvil o tom, jak složité bylo jeho film natočit. Protože co si budeme povídat, natáčení Mad Maxe nebylo o nic lehčí, než natáčení Revenanta. Miller odložil film o několik let, protože se mu zazelenala poušť, točilo se uprostřed ohnivé prázdnoty, herci se mu štěkali pod rukama, prach a písek nalezl do každého myslitelného i nemyslitelného tělesného otvoru. A na to všechno měl Miller jen o 15 milionů víc než Alejandro G. Inarritu, který netočil komplikované akční sekvence se spoustou speciálně vyrobených vehiklů, leč příběh chlapíka, který se plazí tundrou. Jenže co si budeme povídat, zatímco Miller si se svojí honičkou na nic nehrál, Inarrituovi se podařilo vytvořit iluzi, že jeho revenge story je něco víc, něco lepšího a důležitějšího.
