Režisér Michael Bay pravděpodobně, i přes kormidlování neustále uvadající transformeří série, stále patří mezi skupinu nadstandardně zábavných akčních tvůrců, jejichž filmy, až na výjimky, zpravidla nepostrádají grády, dynamiku, opulentní vizuál, efektní kamerové kreace, drsňácké hlášky, naleštěné káry, prvotřídní kočky a hektolitry amerického patriotismu. Rodák z Kalifornie nikdy neměl ambici zatěžovat diváka nějakou přehnanou abstrakcí, existencionálními úvahami či složitými jinotaji. Předpokládalo se, že člověk v kině vypne mozek a užije si v prvé řadě nařachané akční sekvence, které Bay vždy uměl nejen zručně a inovativně točit, ale taktéž v rámci fiktivního vyprávění i solidně prodat. I kvůli tomu jsem se necítil dvakrát komfortně, když se akční mág ujal „rekonstrukce“ (ty uvozovky třeba zdůraznit i slovně) tragických událostí v libyjském Benghází, kde v roce 2012 došlo ke krvavému ozbrojenému střetu amerických vojáků (agentů, kontraktorů, operativců – označení není tak podstatné) a militantních islamistů napojených na al-Káidu (v současné době dominantní interpretace).
Zmíněný incident i dnes čeří vody v americké společnosti a do určité míry se stal nástrojem v rukou republikánů v boji proti Hillary Clinton, tehdejší ministryni zahraničí v Obamově administrativě a současné favoritce v boji o demokratickou nominaci pro nadcházející prezidentské volby v USA (datum premiéry zřejmě nebude náhodné). Právě proto se mohlo zdát, že zrovna zarytý americký pistolník Bay není ideální volbou pro zpracování potencionálně třaskavé látky, poněvadž prvoplánová a nekritická heroizace doslova visela ve vzduchu. Nakonec se tyto obavy naplnily jen zčásti, když se skoro stopadesátiminutová taškařice po drtivou většinu stopáže věnuje akci samotné a politicko-společenskou dimenzi ponechává spíše jen implicitně bublat pod povrchem.
Hned na začátku nám je řečeno, že po americko-britsko-francouzském napadení Libye a svržení diktátora Muammara Kaddáfího v roce 2011, se nesmlouvavý boj o moc zvrhnul v každodenní násilné střety mezi přívrženci různých (více či méně) militantních skupin či ozbrojených milic. Součástí tohoto chaosu bylo i vybrakování dříve armádních skladů munice a zbraní, což Američany dovedlo k obavě o jejich nekontrolovatelné šíření v neklidném regionu. Z tohoto důvodu (údajně) existovalo v Benghází tajné středisko CIA, které se snažilo trh se zbraněmi monitorovat a podkopávat. Současně se o zhruba o kilometr dál nacházelo americké diplomatické zastoupení, jemuž měl nově šéfovat velvyslanec Chris Stevens.
Po této úvodní textové sekvenci Bay začne neprodleně představovat šestici našich budoucích hrdinů. Všechno bouráci největšího formátu, jejichž jedinou chybou je zřejmě fakt, že tu a tam klejí za pomoci nějakého skoro-sprostého slova a občas pošlou nadřízeného tam, kam slunce nesvítí. Ale i to je frajeřina – vždyť je to jen zpropadený byrokrat, jenž vůbec neví, o čem mluví. Po Benghází pobíhá sextet vyvolených v klasických maverickovských brýlích, v hadrech nafasovaných v armádním skladu strýčka Sama, s košilí rozepnutou přesně tak, aby byla vidět všechna rozpoznatelná tetování zvláštních jednotek, případně rozličná vyobrazení americké vlajky. Vzhledem k tomu, že jako silová složka jsou v regionu v utajení, tak podobné „cool“ ztvárnění je poněkud úsměvné.
Tahle partička bývalých příslušníků speciálních jednotek, nyní zaměstnanců CIA, se má postarat o ochranu agentů v terénu, kteří se snaží vypátrat a vykupovat zbraně z černého trhu. Posléze, když se Stevens ujme úřadu, mají posloužit jednak jako velvyslancova ochranka a rovněž jako eventuální bezpečnostní záloha pro případ nouze. Aby divák k postavám přilnul, tak zprvu sledujeme jejich vzájemné pošťuchování, vtipkování, občasné problémy s autoritou a posloucháme klasické dialogy o rodině, dětech, bohu a strastech každodenního života. Bez debat nejnudnější a nejfádnější pasáže filmu, překypující kombinací machismu, šovinismu a taťkovského správňáctví, jež postrádají jakýkoliv náboj a zbytečně se opakují v několika krátkých vlnách. Ostatně když nemáte zajímavé postavy – lépe řečeno, když jste absolutně odfláknuli jejich vykreslení – nelze čekat kvalitní dialogy, protože povrchní charaktery mohou vést jen povrchní řeči.
Naštěstí (asi) tahle uměle působící vata vyplňuje jenom menší část stopáže. Když Bay jen o několik málo chvil později dupne na plyn a rozběhne se zřejmě v mnoha aspektech smyšlená akční řež, tak minimálně zábavnost snímku narůstá raketovou rychlostí – stejným tempem ale logicky klesá jeho věrohodnost. Místy je sice akce poněkud chaotická, což platí zejména pro scény odehrávající se v domě velvyslance Stevense, a rozklepaná kamera čas od času irituje, leč na druhou stranu se člověk opravdu nenudí. Také opakované kruhové přelety postupně ztrácí kouzlo. I přes to všechno je cítit, že Bay akci jako takovou pořád relativně zvládá, ačkoliv se nelze ubránit dojmu, že ty nejefektnější záběry již užil jinde (několikrát mi přišel na mysl třeba Pearl Harbor). Podobnou kompozici scén bych nutně nebral jako nedostatek, ale „vauuu efekt“ už se prostě nedostaví.
„Závěrečná“ akce přitom trvá dobrých sedmdesát minut, tudíž by nějaké zpestření přišlo vhod, neboť postupem času, především při obraně tajného komplexu CIA, začne vyprávění upadat do schematického stereotypu: nápor anonymních libyjských„bad guys“ – kteří se takřka jako na zavolanou srocují a naprosto nechráněni opakovaně vbíhají vstříc smrtícím salvám z automatických pušek, skoro jako by se těšili na onen svět – následovaný nějakým srdceryvným a z hlediska délky naprosto přesně vedeným proslovem někoho z „good guys“. Zrovna tak se v okamžicích klidu, kdy střelba alespoň na chvíli utichne, zas a znovu opakuje zbytečně sentimentální a nevhodná stylizace hrdinů do rolí těch nejlepších a nejcitlivějších tatínků, manželů a kamarádů. Polidštit postavy přece lze i mnohem méně násilně a nevtíravě, přičemž když už ta nevěrohodná emocionální tlačenka musí proběhnout, mělo by stačit jedno kolo.
Verdikt
Ano, Michael Bay pořád umí točit akci, pohrávat si s nikdy nekončícím rozbřeskem a dramaticky snímat rozstřílenou americkou vlajku lehoulince plápolající ve větru, ale látka tohoto typu mu do rukou prostě nepatří. Snímek 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází totiž ve své podstatě představuje pouze bezmyšlenkovitou oslavu amerického správňáctví, v níž vizuální stránka válcuje na plné čáře obsah. Prim hrají efektní záběry naleštěných SUV svištících po rozpálených exotických prostranstvích a tak akorát zpocené bicáky potetované americkou vlajkou, jejichž majitelé s lehkostí sobě vlastní vypouštějí z pusy hyperdrsné hlášky typu „potřebuju urychleně pytel peněz a nějaké letadlo“, případně „dokud dělám správné věci, tak jsem v klidu, jelikož bůh mě zcela jistě ochrání“. Ač se Bay snaží být na první pohled apolitický – jeho hrdinové nikterak nezastírají, že konfliktu nerozumí, nemají vztah k regionu, neorientují se v kulturně-hodnotové dimenzi (všechno je pro ně „bizzare“) – tak ona plytká scenáristická bezradnost a úporná vizuální heroizace hlavních hrdinů nakonec ústí v problematické tvrzení, že ve světě, „v němž nelze rozeznat padouchy od klaďasů“, jsou Američané zase (jako vždycky) za klaďase a hrdiny. A to každý dost možná nepřekousne.
