A je to tady. Hunger Games to úspěšně dotáhly ke svému závěru a další velkolepá sága se uzavírá (tedy dokud nějaký účetní nepřijde na vedení studia s tím, že by to chtělo nějaký ten spin-off nebo remake). Závěrečná část se přitom nijak výrazně neliší od toho, co nabízely předchozí filmy. Šikovní filmaři a talentovaní herci zápolí s nešťastným rozdělením jednoho příběhu na dva filmy a z boje vycházejí víceméně vítězně, podobně jako samotní hrdinové příběhu.
Druhá polovina Síly vzdoru navazuje krátce po tom, co ta první skončila. Peeta (Josh Hutcherson) se zotavuje z uměle vyvolaného šílenství, Katniss (Jennifer Lawrence) ze zranění, která jí způsobil. Aby byla nějak činná a vyčistila si hlavu, snaží se hrdinka dostat přímo do ostrých bojů, které rebelové vedou s Kapitolem. Povstalecká prezidentka (Julianne Moore) se ji snaží posílat pouze na méně nebezpečné mise daleko za hlavní frontou, avšak Katniss má vlastní plán. Krveprolití neskončí, dokud bude naživu oficiální prezident Snow (Donald Sutherland). A hrdinka je přesvědčená, že se k němu skrze válečnou zónu dokáže dostat a sama jej zlikvidovat.
Nic samozřejmě není tak jednoduché, jak si to tvrdohlavá Katniss v hlavě načrtne. Kapitol je částečně evakuovaný a tvůrci hladových her jej zamoří nejrůznějšími pastmi, tak jako by šlo o další arénu násilného turnaje, kolem kterého se celá série točí. Film je do značné míry natáčený jako válečné drama. Ozbrojení hrdinové tiše probíhají opuštěnými ulicemi od úkrytu k úkrytu, se samopaly v ruce připravení na nejhorší. Dokumentární kamera je nervózně následuje a napětí stále stoupá, dokud znovu a znovu bublina nepraskne při nějakém dalším krvavém setkání s pastmi nebo vojáky Kapitolu.
Daleko větším zápřahem než konstantní riziko smrti je však pro už tak zničenou Katniss další emocionální zátěž. Peeta se ji před pár dny pokusil zabít a nikdy není jisté, jestli se o to nepokusí znovu. Právě on, který patří mezi její nejbližší. Rozežírá to jeho i ji a nikdo s tím nic nezmůže. Gale (Liam Hemsworth) je Katnissin nejbližší přítel už od dětství. Válka jej však zatvrdila natolik, že ho smrt nevinných nechává chladným a dokonce by se nebránil obětování lidských životů, pokud by to vedlo k „vyššímu dobru“. Ve spojitosti s ním je bohužel třeba zmínit i to, že čím víc prostoru Hemsworth s každým dílem dostává, tím víc se ukazuje, jak zbytkem obsazení herecky pokulhává.
Až příliš často vidí Katniss umírat další a další svoje spojence a blízké přátele, navíc je přesvědčená, že je za jejich smrt odpovědná. A do toho všeho musí ustát ještě sociálně-politickou realitu země rozvrácené válečným stavem. Ne všichni obyvatelé Panemu vnímají válečný konflikt stejně jako rebelové, Kapitol dál hustí do obyvatelstva tuhou propagandu a stejně tak vedení povstalců čím dál tím víc ukazuje, že si pro dosažení svých cílů neváhá ušpinit ruce.
Je skoro až překvapivé, kolik politických machinací se podařilo do dobrodružného příběhu propašovat. Mocenské zájmy nejsou ani zdaleka černobílé a ukazuje se, že válka některým slouží jen jako prostředek k dosažení osobních cílů. A stejně tak je sympatické, že i když má Katniss ve víru událostí pevné místo, většinou není žádnou zázračnou hybatelkou děje, která všechno hrdinně vyřeší. Spíš je okolnostmi smýkána a docela často se ukazuje, že si ukousla příliš velké sousto. Což je u mladé holky jedině přirozené.
Jakkoliv je ale politikaření zajímavé, pořád se bavíme o vyvrcholení Hunger Games, ságy, která vždycky byla víc velkolepým dobrodružstvím pro mládež, než realistickým politickým dramatem. Jde tedy tak trochu proti instinktům, že úplný závěr se nese především v duchu pletich a hojení psychologických traumat. Akční vyvrcholení ságy místo závěru nabízí přibližně druhá třetina filmu, při které jsou hrdinové v ulicích Kapitolu neustále v pohybu a prakticky konstantně jdou z jedné nebezpečné situace do druhé. Pasáž v kanálech je pak z filmařského hlediska možná to vůbec nejlepší z celé série. Hrdiny v tmavých chodbách pronásleduje skrývající se cosi a celá sekvence je tak nervy drásající, že by se za ni nemuseli stydět ani Cameronovi Vetřelci.
Jenže s předlohou filmaři mnoho nezmůžou, takhle prostě byl příběh původně strukturovaný a filmová verze tudíž znovu dojíždí na to, že je poslední kniha rozdělená na dvě části. V poměru k celkovým čtyřem hodinám obou polovin Síly vzdoru je rozvrstvení děje smysluplné a finální dozvuky jsou dlouhé tak akorát. V rámci jednoho filmu zabírají příliš mnoho času a mnhočetné konce-nekonce tak trochu připomínají protahovaný závěr Pána prstenů. Tady navíc po šťavnatém vyřešení politické situace už sledujeme opravdu jenom emocionální uzdravování přeživších, které na relativně krátké ploše působí docela vynuceně a korunuje jej přeslazená scéna „po letech“ (protože miloučký happy end prostě musí být).
Při adaptování předlohy ale nedělá problém jen závěr. Druhá polovina závěrečné části je opravdu jen polovinou. Děj se rozběhne zprostředka hřiště a táhne do konce příběhové linky, které začaly před rokem. Vlastní ucelený oblouk chybí. Objevuje se také celá řada nových postav, které zřejmě mají v knize značnou váhu, ale ve filmu se jen tak mihnou a navyšují množství informací, které musí ne-čtenář vstřebat, i když mu to nenabízí na oplátku žádnou přidanou hodnotu. Podobně navíc je také několik celých scén, které brzdí především první třetinu filmu. Takže než se hrdinové vypraví do Kapitolu, stihnou se podívat dokonce i na svatbu, což je přesně ten typ scén, který by při jednodílné adaptaci letěl jako první.
Verdikt
Závěrečná část Hunger Games je lehce rozpačitou zkušeností. Sledujeme druhou polovinu příběhu, který jsme začali prožívat před rokem a ta pauza se na zážitku musí nevyhnutelně podepsat. Stejně tak moc dobře nefunguje rozvržení scén, kdy se na jádro událostí nalepily nadbytečné momenty v úvodu a rozvleklý závěr, kvůli kterému se celá sága spíš rozplyne do ztracena, než aby vyvrcholila skutečným ohňostrojem, který by se zaryl do paměti. Naštěstí režisér Francis Lawrenc i jeho skvělí herci znovu a znovu prokazují své kvality, a tak opravdu silné zpracování jednotlivých motivů (hlavně politická linie, hrůzy války) a jednotlivých scén (děs v temných kanálech) nad neuspokojivou strukturou dominují. Hunger Games tedy končí přesně tak, jak začaly - jako série se silným potenciálem, který se nikdy nepodařilo vytěžit na maximum, ale po delší době z ní v paměti zbudou hlavně pozitiva.
