Zatímco první Hunger Games teprve spouštěly celosvětový fenomén a nikde nebylo řečeno, že film nakonec v kinech nepropadne, Vražedná pomsta už regulérně patřila mezi zdaleka nejočekávanější filmy letošního roku a všichni byli zvědaví, zda nás pod dohledem nového režiséra čeká stejné příjemné překvapení, jako posledně. Nakonec „dvojka“ potvrdila, že zdaleka největším problémem Hunger Games je samotná předloha, protože filmové pokračování je naprosto ve všech ohledech lepší než rok a půl starý úvod série, ale přesto přetrvávají prakticky totožné problémy, které měl už první film, za které filmaři očividně nenesou odpovědnost.
V prvním příběhu Katniss Everdeen (Jennifer Lawrence) zachránila svým troufalým plánem život svého přítele Peety (Josh Hutcherson), avšak nevědomky se tak stala pro utlačované obyvatele postapokalyptické země Panem symbolem vzdoru proti zvůli vládnoucímu Kapitolu. Což může znít ušlechtile a hrdinsky, ale Katniss o nic takového nikdy nestála. Protrpěla si svůj vražedný úděl a chce mít od všeho pokoj. Podobná pozornost ohrožuje život její i jejích blízkých. Kapitol navíc neváhá jakékoliv projevy rebelie potlačit násilím, a tak pokud chce Katniss zabránit krveprolití v ulicích, musí spolupracovat a krmit davy propagandistickými plky. Nic z toho ale napětí ve společnosti už dávno nedokáže uklidnit, a tak se prezident Snow (Donald Sutherland) a jeho rádce Plutarch (Philip Seymour Hoffman) nakonec rozhodnou k extrémnímu řešení. Jakákoliv naděje má zemřít v aréně příštích Hladových her, ve kterých se utkají ti jediní, kteří si zdánlivě mohli dovolit říct Kapitolu „ne“ - předchozí výherci Her.
Vražedná pomsta má poměrně podobnou strukturu jako „Aréna smrti“ (knižní podtitul prvního dílu), a tak se opět nejprve seznamujeme se stavem Panemu a životem našich hrdinů v něm, následuje tréninková příprava v Kapitolu a mediální a společenský humbuk kolem a vše vrcholí opět bitvou v aréně. Akorát s tím rozdílem, že uplynul rok a fiktivní svět a jeho hrdinové jsou úplně někde jinde.
Zatímco v úvodním filmu se Katniss především smiřovala s jistou smrtí a seznamovala se spolu s námi s fungováním zvrhlé společnosti budoucnosti, tentokrát hrají prim především delikátní politické tanečky a daleko větší množství drastických výjevů z porobené části Panemu. Sledovat znechucenou a vystrašenou Katniss, jak se pomocí falešných úsměvů snaží večer přežít přepychové večírky smetánky, zatímco se přes den za maskou těch samých neupřímných gest propadá hanbou před obelhávaným lidem, je silný zážitek.
Velkou měrou se na něm samozřejmě podílí Jennifer Lawrence, která táhla už první film, ale napodruhé podává snad ještě o něco výraznější výkon. A v podobných superlativech lze mluvit o celém obsazení. Woody Harrelson (Katnissin rádce Haymitch) či Donald Sutherland (prezident Snow), jako dospělí své skutečné emoce úspěšně drží na uzdě a skutečný stav mysli často dávají znát jen v útržkovitých náznacích. Liam Hemsworth a Josh Hutcherson (přátelé a potenciální milenci Katniss) naopak neváhají dát průchod rozčilenému mládí. Hemsworth pořád ještě hraje především svým charismatem a prostoru má nemnoho, u Hutchersona je naopak třeba ocenit výrazné herecké zlepšení.
Josh pořád mezi herci patří k těm slabším, ale už to rozhodně není takové ucho jako minule a jeho romantická touha po Katniss získala oproti „pohledu zamilovaného štěněte“ jisté nuance. Z nováčků nejlepší dojem dělají Jena Malone v roli Johanny Mason a především pak Sam Claflin a jeho Finnick Odair. Claflin doposud ve velkofilmech (Sněhurka a lovec, Piráti z Karibiku 4) vždycky působil ukrutně nevýrazně a najednou je z něj charismatický fešák, což je také jeden z hlavních důvodů, proč jeho postava spolu s Johannou dokáže mezi dvaadvaceti relativně anonymními splátci vyčnívat.
Nezlepšili se ale jen herci, patrný je vliv i nového režiséra. Francis Lawrence sice oproti Garymu Rossovi nedělá nic diametrálně jinak, avšak výrazně pevnější a sebevědomější vedoucí ruka je zkrátka znát. Herci a atmosféra se nezlepší sami od sebe, svět působí daleko širším a zabydlenějším dojmem, vizuální stránka už nepůsobí v určitých chvílích mdle (pravda, na obojí má vliv i navýšení rozpočtu) a akce konečně není nepřehledný bordel. I tak bohužel část v aréně stále platí za největší slabinu filmu.
Dokud sledujeme politické machinace, sociální napětí a zničený osobní život Katniss, film šlape jako hodinky a nebál bych se mluvit o nejlepším blockbusteru letošního roku. Dialogy nejsou jen plácáním líbivých hlášek, teror vlády dokáže skličovat a nenápadná manipulace veřejností z obou stran barikády by sama o sobě vydala na skvělé psychologické drama. Francis Lawrence pečlivě dávkuje napětí, v hrdinech se to pere a ve chvíli, kdy konečně vstupujeme do arény, ve mě dokázal film vypěstovat takovou sounáležitost s hrdiny a vztek na jejich trýznitele, že kdyby šel kolem Donald Sutherland, asi bych na něm na chudákovi neváhal pomstít všechny hříchy Hunger Games. V aréně potom samozřejmě hrdinové nenarazí na skutečného protivníka, ale pouze další loutky na šachovnici (i když pravda, občas nepříjemně krvežíznivé), takže jejich frustrace v žádném případě nemizí.
A dostavuje se navíc i ta divácká, protože v aréně by měl film vrcholit a místo toho lekne jak ryba na suchu. Hnacím motorem příběhu jsou dialogy a socio-politická témata, která v aréně jednoduše chybí. Místo toho už zase sledujeme postavy, jak se pachtí po lese a vzdorují k uzoufání nezáživným protivenstvím. Pravda, tropická džungle je asi tisíckrát atraktivnější než blátivý „Řáholec“ v jedničce a i když Francis Lawrence akci točí daleko přehledněji než Gary Ross, pořád není nijak zajímavá. Je vidět, že se filmaři opět drželi jako klíště předlohy a na plátně to prostě nefunguje.
Většina soubojů nudí, logika má vesměs přestávku na oběd (Proč se vůbec Hry konají, když by Kapitol jednoduše mohl všechny pozabíjet a prostřednictvím svých vyspělých trikových technologií vysílat divákům perfektně zinscenované divadélko?) a ještě ke všemu se půlka událostí v aréně odehrává v noci. A opravdu mě nezajímá, jestli to tak bylo v předloze, ve filmu zkrátka koukáte do tmy. Což je také jediná deviza natáčení na formát IMAX – pražské kino IMAX vám zaručí vysoký jas obrazu, takže se ta noc dá nakonec přežít (alespoň tady, v sálech spořivých promítačů budou noční záběry pekelné). Jinak se Lawrencovi ani v nejmenším nepodařilo docílit wow efektu, který s pomocí obřího formátu dovedou vyčarovat Christopher Nolan nebo Brad Bird. Posledním hřebíkem do rakve je pak úplný závěr, který nepřináší žádné pořádné rozuzlení ani satisfakci, chybí snad už jen provokativní nápis „pokračování příště“.
Verdikt
Hunger Games pořád nefungují když dojde na Hunger Games, a jelikož se neodvažují tnout do živého a pořádně překopat předlohu pro potřeby filmu, zbytečně si házejí klacky pod nohy. Což je ohromná škoda, protože mimo arénu se jedná o to zdaleka nejlepší, co jsme mohli letos v rámci hollywoodské velkoprodukce vidět a poměřovat se s Vražednou pomstou nemohou ani Star Trek ani marvelovky ani Muž z oceli. S postavami jsme se už dávno sžili a jemně prokreslená psychologie dělá v rukou vesměs vynikajících herců divy. Svět je bohatý, plný životných sociálních pochodů a mrazivé politicko-mediální manipulace. Jestliže jsem se v případě prvního filmu kvůli otravné části v aréně rozhodoval mezi šestkou a sedmičkou a nakonec jsem se přiklonil k sedmičce, musí se dvojka logicky i přes zmršené finále vyšplhat na osmičku. Věřím, že příště bude zážitek ještě přesvědčivější.
