První Hunger Games nás zavedly do zajímavě navrženého postapokalyptického světa, osázeného dobře napsanými a zahranými postavami, jejichž očima jsme si mohli prožít mašinérii Hladových her. Vražedná pomsta dostala do vínku ještě napjatější vývoj událostí, větší rozpočet a lepšího režiséra. Mladí herci do svých postav dál dorůstali. Největší brzdou tak pro schopné filmaře zůstala knižní předloha a všechny limity, které s sebou nesl střet syrového, dramatického pojetí, se značně limitujícím konceptem fantaskních her. Třetí kniha, nazvaná Síla vzdoru, svazující hry definitivně opouští, aniž by se zbavila zajímavých témat, která s nimi souvisely.
V příštím filmu se zjevně naplno rozhoří válka podřízených krajů s vládnoucím Kapitolem, tentokrát je tedy na plochu dvou hodin roztažen její předvečer. Katniss (Jennifer Lawrence) se má po prolomení arény Hladových her stát symbolem odporu, za kterým se sjednotí zastrašované a vládní propagandou manipulované regiony. Proti ohni je třeba bojovat ohněm, a tak je Katniss spolu s filmovým štábem vyslána do zdecimovaných krajů, kde hnutí odporu natáčí vlastní propagandistické šoty, jež mají bojácné obyvatelstvo vyburcovat z apatie. Jakmile začne nést mediální válka první ovoce, sáhne Kapitol k odvetě a...a pak film vlastně končí obrovským „To Be Continued“.
A to je prostě ohromná škoda. Čtenáři předlohy si zřejmě budou libovat, že do dvou filmů filmaři mohli zpracovat kdejaký doplňující detail, avšak míst, kde bylo možné udělat zkratku je řada a filmu by to dokonce prospělo. Vyloženě rozporuplné jsou pak momenty, ve kterých vidíme první jiskřičky povstání lidu proti vládě, které byly údajně pro film značně rozšířené (předlohu jsem nicméně nečetl). Jsme stavěni před hodně doslovné a jasně polarizované výjevy, kdy anonymní „zlí“ vojáci vraždí nevinné obyvatelstvo, které toliko touží po svobodě.
Záběry evokují dojem, že povstali úplně všichni občané, jako jeden muž. Všichni mají stejný názor na řešení situace, nevznikají třenice ani složité morální situace. Každý je ochoten pro vyšší dobro zemřít, všichni bojují holýma rukama. Ze zabití vojáka není třeba mít výčitky a obecně se při černobílém vykreslení útisku neřeší, zda má jednání povstalců vliv i na nevinné. Naopak se musí nechat, že po audiovizuální a často i emocionální stránce jsou výjevy z povstaleckých útoků značně strhující.
Scény, které zažívá hrdinka osobně, jsou morálně i socio-politicky daleko komplexnější. Katniss není v psychické pohodě. Evidentně prožívá postraumatický stres způsobený zážitky z arény, milovaný Peeta (Josh Hutcherson) je neustále v rukou Kapitolu, její rodina a přátelé žijí ve strachu v podzemním bunkru povstalců a do toho všeho Katniss pociťuje matoucí city ke Galeovi (Liam Hemsworth). Už to by bylo samo o sobě na mladou ženu obrovským náporem, jenže Katniss vzhledem k dosavadním událostem i nadále zůstává jedním z nejdůležitějších pěšáků na kolbišti dějin.
Její vlastní spojenci (Julianne Moore a ještě jednou naprosto perfektní Phillip Seymour Hoffman) ji sice chrání, ale zároveň ji využívají pro svoje politické cíle a ždímají ji na hranici snesitelnosti. K tomu všemu ke Katniss prosebně upírá oči celý nesvobodný svět, jako by od ní čekal odpovědi nebo rovnou nějaký zázrak. Právě z hrdinčiny vnitřní rozervanosti pramení nejsilnější momenty filmu, kdy dřívější vítězka Hladových her buď musí zachovat chladnou hlavu i ve chvílích, kdy má pocit, že se složí, nebo z ní naopak ve vzácných momentech začne všechno tryskat a to pak opravdu není těžké se filmovými emocemi nechat zcela pohltit. V Lawrence našlo castingové oddělení skutečný poklad.
Kromě věrného vykreslení pocitů Katniss je poutavé sledovat i další a další politické machinace, poměrně intenzivní je také prožitek ze začínající války. Občas je sice cítit, že sledujeme herce, kteří kráčí kulisou (přeci jen je film příliš sterilní, aby mohl být promítán dětem, „dospělé“ válečné filmy dovedou být ve vší krvi a špíně sugestivnější), ale kupříkladu při scénách náletů a bombardování se filmu daří navodit hodně stísněnou atmosféru a pocit nebezpečí.
Nejsilnější charakterové drama probíhá mezi Katniss, Plutarchem (Hoffman), vůdkyní rebelů Almou Coin (Moore) a na dálku také prezidentem Snowem (Donald Sutherland). Přátelé, rodina a Peeta slouží spíš jako vnější okolnosti a motivace, ve filmu mají poměrně málo prostoru. Navzdory dvojnásobné délce je pak naopak překvapivé, jak zkratkovité je chování některých postav. Zmatené city s Galeem působí tak nějak navíc a motivace štábu, který Katniss natáčí při jejích cestách, je značně slabá. Určitou legitimnost dokumentaristům dodává výrazná Natalie Dormer v roli režisérky, která i bez množství dialogů dokáže přesvědčivě zahrát filmařku s vnitřním ohněm, jež pro přesvědčivé záběry udělá maximum.
Verdikt
Síla vzdoru měla díky závažným tématům a oproštění od herní struktury potenciál na to, aby se stala nejlepším dílem série. Jennifer Lawrence je snad ještě přesvědčivější, Hoffman, Sutherland a Moore jsou jí pak výbornými spoluhráči a protihráči. Režisér Francis Lawrence v rámci strohých válečných možností ždímá vizuální stránku, dovede do zdrcujících situací vpašovat skutečné emoce a v konkrétních momentech není nouze o napětí. Kvůli komerčnímu dělení knihy na dva filmy je však Síla vzdoru I. předem tak trochu prohraná bitva. Všechny ty opravdu nejlepší momenty si Hunger Games schovávají až na příště (tedy doufejme), tentokrát musí jakýs takýs vrchol vařit z vody a skutečně důležité momenty ředí propojovací omáčkou, která udělá radost fanouškům předlohy, ale pro kompaktní filmový zážitek nezbytné nejsou. I když ale nedostatky plynoucí z řidšího děje nelze nekritizovat, emocionální jízda na horské dráze s Katniss je natolik intenzivní, že výlet do Panemu i napotřetí stojí za to.
