Steve Jobs měl zpočátku podobně nelehkou pozici, jako The Social Network. Taky mohl působit jako laciný pokus svézt se se známým jménem. Ze Sociální sítě se nicméně vyklubal jeden z nejvýraznějších filmů poslední dekády, a tak měl Jobs mezi filmovými fanoušky přeci jen o něco snazší pozici – stačilo zmínit renomovaného scenáristu Aarona Sorkina. Jenže podařilo se mu stejný trik zopakovat dvakrát? Navíc bez režiséra Davida Finchera, kterého vystřídal Danny Boyle?
Sorkin naštěstí nenapsal Stevea Jobse jako tradiční biopic. Scenárista trvá na tom, že jednotlivá fakta se zakládají na realitě, avšak neposkládal je do klasické životopisné mozaiky, kdy si společně s wikipedií projdeme best of momenty ze života slavné osobnosti. Sorkin se místo toho rozhodl zaměřit na klíčové rysy Jobsovy povahy a s básnickou licencí je koncentrovat do tří konkrétních momentů v čase.
Film se tak odehrává v zákulisí tří velkých tiskových konferencí, kdy je vystoupení před publikum na spadnutí a Jobs musí na poslední chvíli řešit technické nedostatky, spory s kolegy, podřízenými nebo vedením, popřípadě potíže v osobním životě. Skoro se nabízí, že by příběh mohl být napsaný pro divadlo (Sorkin své kořeny nezapře), avšak Danny Boyle je natolik výrazný tvůrce, aby dokázal zfilmování scénáře ospravedlnit.
Britskému režisérovi se výborně daří zachytit napětí, ve kterém se všechny scény odehrávají. Přípravy na všechny tři tiskovky probíhají v reálném čase a jednotlivé postavy plynule vstupují do konverzace, aby z ní zase vystoupily a byly nahrazeny dalšími, přesně jak jsme u Sorkina zvyklí. Naprostá většina filmu stojí na dialozích, nicméně kamera je natolik dynamická, že snímek v žádném případě nepůsobí staticky. Boyle navíc vizuální zážitek ozvláštnil tím, že jednotlivá období zachytil na 16mm film, 35mm film a digitální kameru. Při sledování si toho možná vědomě nevšimnete, ale podprahově rozhodně je cítit, že je něco jinak a estetika se změnila.
Dialogový film bude vedle scénáře vždycky stát a padat především s herci a v tomhle případě se obsazení povedlo na jedničku. Začíná to už od vedlejších rolí. Příjemně na sebe upozorňují ne až tak známí Michael Stuhlbarg jako Andy Hertzfeld (člen týmu Macintosh) a Katherine Waterston jako Chrisann Brennan, matka Jobsovy dcery Lisy. Jeff Daniels (CEO Applu) je v rolích šéfů a otcovských figur už dávno jistotou a příjemně překvapuje Seth Rogen jako spoluzakladatel Applu Steve Wozniak. Do určité míry je z postavy pořád cítit Rogenova klasická figura bodrého huličského flákače, ale snaha splynout s rolí a nabídnout odlišný výkon tu je a místy se dokonce daří ji naplnit.
Na pomyslném vrcholu pak společně s představitelem hlavní role stojí Kate Winslet, v roli marketingové ředitelky Joanny Hoffman. Winslet stráví s Jobsem na plátně zdaleka nejvíc času, v roli se až neuvěřitelným způsobem ztratila (trvalo mi několik minut, než mi došlo, že je to ona) a ve filmu je vlastně jedinou postavou, která dokáže Steveovi reálně vzdorovat a přitom je nějaká šance, že na ni zakladatel Applu dá. Mezi oběma kolegy vládne intimní vztah, aniž by překračoval do romantické nebo erotické roviny a zvlášť na její postavě je vidět, že Jobs je možná kapitán téměř neomylný, ale bez svojí věrné posádky by daleko nedoplul.
Čímž se dostáváme k samotnému Jobsovi, kterého na plátně vykreslil Michael Fassbender. Není jakkoliv podstatné, jestli je nebo není skutečnému Jobsovi vizuálně podobný a jestli zachytil věrně každou jeho manýru. Důležité je, že Fassbender na základě známé osobnosti vystavěl opravdu fascinující osobnost, která po dvě hodiny prakticky nesleze ze scény a po celou dobu spolehlivě udrží vaši pozornost. Filmový Jobs je energický a rozhodný. V některých momentech je zcela pochopitelná jeho frustrace, když jako jediný dokáže jasně vidět cíl cesty a jeho okolí není schopné dostatečně pružně reagovat, aby jej k tomu cíli doneslo. Sám sebe trefně přirovnává k dirigentovi orchestru, nebo chcete-li k režisérovi filmu, který možná neovládá dokonale jednotlivá řemesla, ale má průzračně jasnou vizi a umí se obklopit lidmi, kteří ji zrealizují. Své produkty považuje za umění a nedělá je tak, aby se zalíbil uživatelům nebo akcionářům. Pevně si stojí za svým a snaží se okolí ukázat, že jeho vize je správná (ať už z ekonomického nebo uživatelského hlediska) – lidi nevědí co chtějí, někdo chytřejší jim to musí říct.
Od oprávněné sebejistoty je to samozřejmě k aroganci jen kousek, a ačkoliv Jobs samotný tvrdí, že mu nezáleží na tom, co si myslí ostatní, my můžeme s hrůzou sledovat, jak se dokáže svou chladností změnit v naprosté monstrum, a to zvlášť v momentech, kdy odmítá otcovství své dcery. Film tak má možnost nabídnout portrét fascinující osobnosti, ptát se, jestli je neomalenost při cestě vpřed nevyhnutelná a stejně tak zkoumat, co je vlastně v životě podstatné.
Pokud lze filmu něco vytýkat, tak snad jen to, že občas už je příval dialogů skutečně nezastavitelný a asi by jednou za čas nezaškodilo mít možnost se nadechnout, než nás zase vlna slov zavalí. A bohužel už asi navždycky bude Steve Jobs stát ve stínu Sociální sítě, která byla první a díky volnější struktuře vyprávění umožnila nabídnout zajímavější režisérské volby. V uměle osvětlených holých chodbách toho přeci jenom tolik nevymyslíte. Tak či tak se jednoznačně jedná o jeden z nejlepších filmů letošního roku, a pokud nějak výrazně lpíte na číselném hodnocení, pak vězte, že k devítce nebylo daleko a třeba se na ni při opakovaném zhlédnutí ještě vyšplhám.
