Režisér Danny Boyle patří mezi nejvýraznější anglické režiséry současnosti. Počátek jeho kariéry odstartoval ve Skotsku, kde objevil tehdy neznámého herce Ewana McGregora. Oba se podíleli na tvorbě dnes již kultovního Trainspottingu podle literární předlohy Irwina Welshe. Boyle se v nadcházejících letech posunul od komorních dramat s pokřivenými postavami k velkolepějším filmům těžících z režisérovy schopnosti maximalizovat audiovizuální synergii. To Boyle potvrdil režírováním zahajovacího ceremoniálu letních olympijských her v Londýně. Autor filmů jako Milionář z chatrče nebo Sunshine se během jedné noci stal národním hrdinou. Byl adorován pro excentrické, ale přitom nesmírně vlastenecké zobrazení Británie světu. Během příprav pompézní show se věnoval bokem postprodukci filmu Trans, jenž v jednom z rozhovorů autor označil za zlé, temné dvojče olympiády.
Příběh začíná plynule elegantním voiceoverem hlavní postavy Simona, který pracuje v aukční síni s obrazy a dalšími uměleckými díly. Postava zahraná Jamesem McAvoyem (Poslední skotský král, X-Men: První třída) seznamuje diváka s bezpečnostními protokoly a pravidly, které mají zabránit jakémukoliv pokusu o krádež drahých obrazů. Paradoxně zrovna před vrcholnou aukcí dne - na programu je totiž exkluzivní obraz malíře Francisca Goyi Witches in the air, který bude záhy ukraden. Počátek filmu se zdá být čistokrevným heist filmem (film, kde se skupina nebo jedinec snaží pomocí elaborovaného plánu ukrást nějaký předmět).
Režisér paralelně snímá jednotlivé gangstery, kteří se za chytlavého řevu elektrických kytar skupiny Unkle podílejí na úspěšné krádeži a děj obohacený o typicky britský humor dá vzpomenout na ranou tvorbu Guye Ritchieho (Sbal prachy a vypadni, Podfuck). Brzy na to je jasné, že Simon v celé operaci figuruje jako inside man, jenže se během incidentu udeří do hlavy a zapomene, kam drahý obraz ukryl. To se samozřejmě nezamlouvá vůdci gangu Franckovi (Vincent Cassel – Zvrácený, Černá labuť, Nenávist), který se po explicitně prezentovaném mučení odhodlá kontaktovat hypnoterapeutku (Rosario Dawson – Nezastavitelný, Sin city), aby se pokusila ze Simonovy pošramocené mysli obraz vydolovat.
Stále nic radikálně jiného, že? S trochou nadsázky lze říci, že koncept zlodějského filmu byl zachován, jen se divák namísto aukce přesune do útrob lidského já. Filmů s tématikou amnézie bylo natočeno nespočet. Velmi často trpí hlavní hrdinové naprostou ztrátou identity (např. Memento nebo trilogie s agentem Bourneem) nebo naopak ztrátou paměti jakožto důsledku nějakého traumatu či zranění (např. film Rozdvojená duše). Trans diváka staví do poněkud rozdílné situace především s příchodem doktorky Elizabeth (Dawson),
Boylův poslední film se s jejím objevením na plátně transformuje do jakéhosi noir psychothrilleru s prvky heist filmu. Stírá se hranice mezi realitou a hypnózou vyvolanou fikcí. Nabízí se jistá analogie s Počátkem Christophera Nolana, kde se také prolínaly různé dějové linky a roviny vnímání. Tenkrát byl ale divák byl do systému fungování uveden. V Transu nikoliv a bude tedy ztrácet pojem o „té správné“ dějinné rovině podobně jako Simon. Identifikace s hlavním hrdinou v průběhu surrealistické jízdy zcela ztrácí na významu, žádná z postav není černobílá a neustále nové zvraty a zjištění divákovi nejednou zamotají hlavu.
Tím pestrý výčet žánrů zdaleka nekončí. Výrazný je také vliv filmu noir. Skutečnost, že se tvůrci pokusili natočit moderní verzi filmu noir je chvályhodná a do jisté míry úspěšná. Argumenty o nerealističnosti děje jsou zcela neplatné a nepoužitelné, jelikož jedním z význačných rysů filmu noir bylo navození snové, neobvyklé a značně antirealistické atmosféry (během zlaté éry filmu noir v polovině minulého století, především za využití specifického svícení), která byla navíc často opředena o psychoanalytická témata.
Tohle možná až alibistické schování se za žánr pak dává Boylovi prostor k zobrazování některých přehnaně šokujících jevů jako je například rozmluva hlavní postavy s prostřelenou hlavou. Nejvěrněji žánrovou šablonu naplňuje rozhodně postava Elizabeth, která plní svoji funkci femme fatale znamenitě. Rosaria Dawson ve své postavě skvěle symbolizuje kýženou vizuální atrakci a zároveň stále zosobňuje možné nebezpečí a faleš. Tím ale jakékoliv využití noirových prvků ve snímku končí. Boyle chtěl dle svých slov dosadit příběh do moderní doby, bohužel je Trans nejmodernější oproti starým noir filmům především ve skutečnosti, že ve 40. letech by díky rozbujelé cenzuře nebylo možné snímat dámské přirození v detailu.
Trans - Trailer |
Verdikt
Danny Boyle patří mezi režiséry, jejichž tvorba tvoří jakýsi mezistupeň mezi uměleckým a komerčním filmem. Podobně jako třeba Steven Soderbergh ve svých nedávných Vedlejších účincích i Boyle převzal nikterak originální námět a přetavil ho v zajímavý a řemeslně velmi zdařilý film. Jak Soderbergh, tak Boyle ve svých posledních filmech ohýbají žánrová pravidla a diváka častou uvádí do rozpaků častými zvraty. U Transu se však jedná o prvoplánovou, atraktivní podívanou, jež postrádá významový rozměř, díky čemuž Vedlejší účinky při vzájemném porovnání zcela vítězí.
