Philippe Petit je skutečně žijící provazochodec, který se v sedmdesátých letech minulého století rozhodl, že se pokusí natáhnout ocelové lano mezi dvěma věžemi Světového obchodního centra a přejít po něm. Jeho velkolepý sen s úspěchem představil už sedm let starý dokumentární snímek. Proč tedy točit hranou verzi? Protože režisér Robert Zemeckis má podobné inspirativní příběhy rád a také je velký hračička, který při natáčení využívá ty nejmodernější technologie. Moderní počítačové triky mu pomohly zničené newyorské mrakodrapy dokonale rekonstruovat a díky 3D projekcím se mu podařilo divákům patřičně přiblížit hlubinu, která se pod provazochodci každodenně otevírá.
Na snímku nazvaném Muž na laně (The Walk) je sympatické už to, jakým způsobem se vypořádá s tím, jak je Petitova touha nesmírně nebezpečná. Zatímco třeba nedávnému Everestu se nikdy nepodařilo stoprocentně objasnit, proč horolezci odcházejí do hor dobrovolně riskovat své životy, Philippe od začátku přiznává, že není jako ostatní lidi, že je prostě blázen. Sám sebe považuje za umělce, který cítí puzení k šíleným kouskům, kterými chce strhnout publikum.
Film začíná ještě v provazochodcově rodné Francii, kde se seznamujeme s tím, jak Petit ke své vášni přišel, a jak na laně začínal. Vyprávění je lehoučké jako pírko, nechybí mu nadsázka, rychlý střih a určitá dávka uvědomělé pošetilosti. Skoro jako by nás do Francie s sebou vzal režisér Wes Anderson nebo třeba Audrey Tautou, ve své nejslavnější roli. Velkou měrou se na tom podílí Joseph Gordon-Levitt v hlavní roli, který na první poslech působí s francouzským přízvukem trochu zvláštně, ale po chvíli to začne k jeho okázalé, excentrické osobnosti výborně sedět.
Jakmile si Petit vezme do hlavy, že musí přejít mezi střechami dvojice nejvyšších budov světa, přidává film na obrátkách. Žádný úřad by něco tak riskantního, jako nejištěný přechod po laně mezi mrakodrapy, nikdy nepovolil, a tak je třeba celý kousek provést v tajnosti. Postupně poznáváme skupinku Philippových vypečených kumpánů, důkladně se plánuje a nakonec se parta skutečně pokusí proniknout do obou dvou věží. A i když většina diváků asi dopředu ví (či alespoň tuší), jak pokus o nebezpečné vystoupení v oblacích nakonec dopadne, veškeré přípravy jsou neskutečně napínavé. Snaha o natažení jednoho ocelového lana dokáže rozproudit krev stejně spolehlivě, jako libovolný vydařený snímek o vykrádání banky.
A kdykoliv se hrdina dostane na svoje milované lano, má nás Zemeckis v hrsti. Už samotné záběry z newyorských střech jsou impozantní a na první pohled rozhodně není znát, že téměř vše co vidíme, vzniklo v procesorech počítačů. Když se k tomu ale přidá ještě 3D, je z toho teprve ta správná závrať. Pod hrdiny se nejednou otevírá nekonečná hlubina, vítr burácí a rázem máte pocit, že si velice živě dovedete představit, jak se provazochodec musí cítit. Nebo lépe řečeno, jak byste se v podobných výškách cítili vy, Petit je na uzoučkém laně jako doma.
Verdikt
Robert Zemeckis natočil svůj nejlepší film minimálně od patnáct let starého Trosečníka. S výtečným Gordonem-Levittem v hlavní roli se mu s obrovskou lehkostí podařilo vykreslit neochvějné úsilí jednoho snílka, který se rozhodl inspirovat svoje okolí tím nejbláznivějším myslitelným způsobem. Hrdina se se svým sebevražedným plánem nikdy nezprotiví, humorem prodchnuté vyprávění utíká a do závratných výšek nás film transportuje skutečně přesvědčivě. Výtek je minimum. Velkolepé finále by mohlo být o chlup kratší a úplný závěr by nemusel být tak sentimentální a doslovný. Taky si nebudeme namlouvat, že by film byl cokoliv jiného, než lehká zábava. Jenže ta zábava je opravdu poctivě připravená a navíc není ani bez přestřelek či výbuchů o nic méně napínavá. Za což rozhodně tvůrcům náleží potlesk. A jak praví sám Muž na laně, o spokojeného diváka jde přece dobrým bavičům především.
