Asi snad každá recenze na Let buď začíná hlášením nebo minimálně zmiňuje skutečnost, že se Robert Zemeckis vrací k hranému filmu. Za normálních okolností bych se tomuto již dobře známému faktu snažil vyhnout, podle mě se však jedná o natolik důležitou věc, že si to zkrátka neodpustím. Zemeckis, ať už si o jeho CGI počinech myslíte cokoliv, se totiž vrací z evidentně slepé technologické uličky k tomu, co mu šlo nejlíp. Ke klasickému lidskému dramatu. Zapomeňte na motion capture techologie, polomrtvé ksichty herců přenesených do digitální podoby či scény připomínající místy starou videohru. Tentokrát všechno pěkně jako za starých časů a také s Denzelem Washingtonem, který se na ploše téměř dvou a půl hodiny snaží vychlastat ze svých problémů.
Tedy ne že by hlavní hrdina filmu, pilot Whip Whitaker, nenasával i předtím. I přes velkou zodpovědnost, kterou jeho povolání vyžaduje, si žije vlastně docela divoký život. Pár skleniček whiskey, do toho sem tam troška koksu, potom přetáhnout půvabnou letušku, ráno brzo vstát a přepravit plné letadlo lidí po Spojených státech. Jakmile se ale objeví technická závada a všechno nasvědčuje tomu, že se stroj zřítí, podaří se Whipovi zúročit své mnohaleté zkušenosti za kniplem a s letadlem zázračně přistát kdesi na louce. Mrtvých je minimum, zachráněných životů spousta a z Whipa, toho času už zotavujícího se v nemocnici, národní hrdina. Dokud nezačne vyplouvat na povrch, že hlavní hrdina byl při šílených manévrech s letadlem stále pod vlivem návykových látek. V tu chvíli se rozjíždí pořádná (nejen zákulisní) bitva o to, zda je Whipovo jednání nějakým způsobem ospravedlnitelné.
Na první pohled se může zdát, že Zemeckis pojímá svůj návrat k čistě hrané produkci ve velkém stylu. Zajímavý nápad, nosné téma s cílením na Oscary, navíc v košaté stopáži, všechno to trochu zavání novým zásadním opusem. Opak je však pravdou. 
Let je možná dlouhý film, ovšem především kvůli scénáři Johna Gatinse, který střídá motivy a žánry prakticky jako na běžícím pásu a do toho přináší velké množství postav, z nichž se každá snaží zanechat stopu na Whipově příběhu.
Osobně v tom vidím zásadní problém celého filmu, jenž se snaží sedět na několika žánrových židlích najednou. Je to o to větší škoda, že celá expozice Letu je prakticky bezchybná. K představení hlavního hrdiny stačí Zemeckisovi prakticky jedna tříminutová scéna a rázem se jde na věc. Úvod na palubě letadla je znamenitý, nepostrádá tolik potřebné napětí a dokáže patřičně strhnout. I po havárii, kdy tvůrci nastolí divákovi morální dilema, se zdá, že bude hodně o co hrát. Problém však nastává v momentě, kdy člověk zjistí, že má před sebou ještě téměř dvě hodiny, které se brilantnímu úvodu co do kvalit ani zdaleka nepřiblíží.
Film se po akční pasáži rozprchne hned několika směry. Chvíli tu máme osudové drama, chvíli se hraje na romantickou strunu a posléze zase přichází na řadu humorné vložky. Ústředním hrdinou přitom zůstává stále Whip ve výborném Washingtonově podání, kolem kterého se motají postavy, jež svým příchodem na plátno de facto nastartují subžánrovou změnu.
Máme tu tedy Kelly Reilly, která zaštiťuje romantický element, dealera s tváří Johna Goodmana, jehož hlavním úkolem je odlehčení celého snímku anebo právníka, jehož hraje Don Cheadle. Ten se pro změnu účastní zřejmě nejzajímavější části snímku, a to zákulisních bitev, kdy si např. různé 
firmy přehazují platbu odškodného obětem nehody jako horký brambor, aniž by jim nějak záleželo na zmařených životech cestujících. Kdyby se scénář zabýval touto jednoznačně nejpoutavější linkou, jež je plná špíny a lidské chamtivosti, rozhodně by mu to prospělo.
Mohou se sice objevit věty o žánrové pestrosti, Let je ale bohužel jenom žánrový mišmaš, u nějž jednotlivé části nedrží při sobě (napadá mě paralela s žánrově variabilním Districtem 9, který však působil naprosto soudržně). Mohou za to také již některé zmíněné postavy, jež jsou ve filmu prakticky zbytečné. Let tak kvůli nim překypuje spoustou nezajímavých motivů a bobtná do takřka neúnosné stopáže. Za zmínku stojí jednak milostná linka, která vyšumí úplně do ztracena, a také postava Johna Goodmana. Ta může být sice sama o sobě fajn (a že ji Goodman hraje s chutí), v celém filmu ale působí jako pěst na oko a pouze potvrzuje přísloví o tom, že méně je někdy více.
Gatlins toho do scénáře chtěl zkrátka nacpat tolik, až Let ve výsledku působí jako dort, který pekli pejsek s kočičkou. Jednotlivé ingredience jsou na první pohled skvělé, vždyť proti řemeslné stránce nemůže říct člověk ani popel, Zemeckis ať už v úvodní akční scéně nebo ve finále ukazuje, že ze svého umu nic neztratil, a diváka přiková lusknutím prstu do sedačky, herecky je film také na výborné úrovni, všechno to ale zkrátka nejde dohromady.
Verdikt
Vyhodit půlku na první pohled možná důležitých, ve skutečnosti však zbytečných postav, vystříhat 40 minut a máme tu drámo, které by mohlo kopat první ligu. Let je však kvůli scénáři, rozkročenému do několika stran, značně nesoudržný a zbytečně natahovaný snímek, jenž by se dal klidně podat jednodušším, údernějším a emocionálně mnohem více strhujícím způsobem. Je velká škoda, že Zemeckisův návrat k hranému filmu provází lehké rozpaky, Robert totiž i v Letu na několika místech ukazuje, že má pořád na to, aby dosahoval na nejvyšší mety.
