Shodou okolností se nám v posledních týdnech sešly v kinech hned dva horolezecké snímky. Cesta na vrchol zachytila výstup na K2 dokumentární formou, Everest je klasickým hraným celovečerákem, který spoléhá na přední hollywoodské herce, dramatickou hudbu či digitální triky. V přímém porovnání tak tu a tam můžete nabýt pocit, že filmaři přeci jen při vykreslení situace v osmitisícových výškách občas malinko fabulovali, avšak obecně se Baltasarovi Kormákurovi (Kontraband, 2 zbraně) podařilo dostupné vypravěčské prostředky maximálně zúročit a pořádně se s ledovou horou zadřít pod kůži.
Snímek se snaží věrně sledovat události z roku 1996, kdy se na Mt. Everest vydalo hned několik horolezeckých výprav, ve kterých profesionálové vedli na vrchol méně zdatné vysokohorské „turisty“. Samozřejmě, všichni zúčastnění měli s velehorami nějakou zkušenost, avšak málokdo krom vůdců už byl ve výšce přes 8000 metrů nad mořem. Film nejprve sleduje cestu horolezců do základního tábora, kdy můžeme alespoň zběžně poznat podstatnou část klíčových postav. Jakmile tedy dojde k vlastnímu výstupu, nejsou pro nás horolezci anonymní masou, ale skuteční lidé, ke kterým je možné pociťovat alespoň základní míru empatie.
Pak se postupně začnou množit zlověstná znamení. Hrdinové se postupně dozvídají o davech, které se pod vrcholem budou nebezpečně kumulovat, tu a tam zahrozí příroda nebo technika, které jakoby lezce chtěly před cestou nahoru varovat. Do toho se místy vedou až filosofické rozhovory plné otázek života, smrti a základních lidských hodnot. I když jste tedy nečetli Wikipedii, je i ze samotného filmu zřejmé, že se schyluje k neštěstí.
Otázkou je, jakého rozsahu to neštěstí bude a filmaři velice dobře dávkují informace tak, abychom až do samotného konce netušili, jak velkou daň bude za pokoušení osudu třeba zaplatit. Setkáváme se s náznaky i falešnými náznaky, které nás mají svést ze stopy. Jednou filmaři zasévají v našich srdcích klamnou naději, podruhé ukáží zázrak tam, kde se zdá, že už je dávno vše ztraceno.
Jak se neúprosný zásah shůry blíží, napjetí se stupňuje a Kormákurovi se některé pasáže daří natočit tak, že jeden jediný krok může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí a vy netušíte, který to bude. Tam, kde majestátná hora působila zpočátku překrásně, je najednou děsivá a neoblomná. Za sebemenší chyby se platí a v rozhodujících chvílích rozhodně nestačí jen zatnout zuby a ukázat srdíčko. Ve svém nekompromisním přístupu je Everest velice „nehollywoodský“ a to jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu.
Na jednu stranu je osvěžující vidět skutečnou událost podanou tak syrově, že uvěříte tomu, že takhle nějak se to celé mohlo přihodit. Negativním důsledkem však je, že závěr filmu je po předchozím náporu na všechny smysly až příliš...“tichý“. Události se prostě nějak staly a film je ukáže. Ve skutečnosti nedošlo k žádnému dramatickému vyvrcholení, masivního happy endu nebo opojné katarzi. Tudíž nic takového nenabízí ani filmové zpracování. Podobný přístup je určitě svým způsobem osvěžující, ale podvědomě závěru něco prostě chybí.
Tu a tam by také trikařům prospělo, kdyby měli na doladění své práce víc času (peněz) a je pravda, že uprostřed sněhových vánic je občas obtížné rozeznat, pod kterou bundou se ukrývá která postava. Herci jsou sice vynikající (Jason Clarke, Josh Brolin ad.), ale marketingová kampaň tak trochu lže, když dává do popředí jména jedinců, kteří se ve výsledném filmu objeví na pár minut. Tohle jsou ale na rozdíl od utlumeného závěru jen drobné vady na kráse, které nijak neubírají strhujícímu a napínavému zážitku, jaký výstup na nebezpečně krásnou horu nabízí.
PS: Jakkoliv je samotná dramatizace událostí z roku 96 fascinující, podobě jako Cestě na vrchol se ani Everestu nedaří uspokojivě vysvětlit, proč někteří lidé platí za to, aby mohli dobrovolně trpět v místech, ze kterých se zhruba jeden ze čtyř návštěvníků nevrátí...
