O Radkovi Jarošovi jste možná slyšeli už z médií, zvlášť jestli se zajímáte o sport a cestovatelství. Jaroš jako první Čech a teprve patnáctý člověk světa pokořil všechny osmitisícové hory bez použití kyslíkového přístroje. Tu úplně poslední, K2, navíc musel zdolat bez části prstů na nohou, protože jej o ně připravily omrzliny z předchozí expedice. Jak sám Jaroš v dokumentu Cesta vzhůru hořkosladce poznamenává, jedno zranění je lepší PR než všechny úspěchy dohromady. A fungují taky jako výborná zkratka pro všechno, o čem film vypovídá.
Cesta na vrchol režiséra Davida Čálka totiž ukazuje především to, co všechno musel horolezec obětovat, aby dosáhl svých snů. Dokument rámují dva výstupy na himalájské velehory. Při úvodní cestě na Annapurnu dojde k nechvalně proslulému omrznutí prstů, v závěru už sledujeme výstup na K2, poslední horu, kterou ještě Jaroš nezdolal, ačkoliv se o to už několikrát pokoušel.
Samotný výstup k nebesům je zachycený jako slušný očistec. Už zmiňované prsty (vlastní film se k nim vrací několikanásobně častěji) jsou názornou připomínkou toho, že hora je neúprosná. Kdykoliv se něco může nenávratně podělat. Počasí rozhoduje už v základním táboře o tom, jestli se vůbec poleze nahoru, pomníček připomíná jména desítek padlých souputníků. Cesta vzhůru je fyzicky tak namáhavá, že kus od úpatí štáb z bezpečnostních důvodů nesmí dál a horolezci (Jaroš plus kolegové Jan Trávníček a Petr Mašek) se točí navzájem. Div že v drsných podmínkách vůbec něco natočí, když v řadě momentů mají co dělat, aby dokázali vůbec dýchat. Zima je hmatatelná, únava taktéž. V některých chvílích horolezci snad ani pořádně nevědí, kde vlastně jsou a co tam dělají. Jen automaticky kladou nohu před nohu.
O to hůř se Cestě vzhůru odpovídá na otázku, proč vlastně Jaroš a jeho kolegové život nasazují. Samotné lezení v horách navíc doplňuje prostřední pasáž filmu, která zdánlivé šílenství horolezecké vášně jen podtrhuje. V době, kdy Jaroš musel mít kvůli amputací prstů od hor nucenou pauzu, zůstal štáb s ním a zaznamenal daň, kterou si Himaláje vybraly v jeho běžném životě.
Samotná pasáž, ve které se Radek vyrovnává se ztrátou prsů, následně podstupuje vlastní operaci, zápasí z bolestí a s pomocí rehabilitace se vrací zpátky do života, je tak bezprostřední, že místy až nutí odvrátit zrak. Jarošova nezlomnost je obdivuhodná, jistá nepoučitelnost naopak tak trochu nepochopitelná. U fyzické daně to ale nekončí. První manželství se horolezci rozpadlo, zjevně kvůli jeho vášni (alespoň dokument to tak líčí). S dcerou si byl dlouho cizí, ta navíc ani v pozdějším věku nepůsobí zcela vyrovnaně. Současná partnerka jen tiše doufá, že vše bude v pořádku, její malé dcerky na tátu poslušně čekají.
To všechno film zaznamenává pomocí různých drobných situací a staví z nich obrovské zrcadlo veškerému úspěchu, který Jaroš zažívá na zledovatělých svazích. Vítězství nejsou zadarmo a patří k nim porážky, které si dost možná vylíže také někdo úplně jiný, než sám protagonista příběhu. Navzdory veškerému charismatu a výkonům budících respekt, není Radek Jaroš vykreslený jako ocelový borec, ale jako mnohovrstevnatá osobnost, jejíž počínání je rozhodně fascinující, ale to ještě neznamená, že by mělo být glorifikováno.
Jaroš chtěl viditelně filmařům zpřístupnit především svou profesní (sportovní) část života a jen málokdy se jej podaří vytáhnout z jeho ulity, ve které si pečlivě chrání své nejniternější pocity. Proč to všechno dělá, se tak vlastně nikdy pořádně nedozvíme a filmu se nedaří ani najít nějaký jiný způsob, jak se s otázkou uspokojivě poprat. Finále se soustředí primárně na dramatické lezení po smrtelně krásné K2, což je pochopitelné, ale je to škoda.
Verdikt
Cesta vzhůru je barvitý pohled do života člověka, který kvůli své vášni dobrovolně riskuje život osobní i život jako takový. Záběry z velehor jsou podmanivé a nesmírně sugestivní, stejně pod kůži se dovedou zadřít i rozhovory s poněkud pošramocenou rodinou. Zcela otevřít se ústředního protagonistu nikdy nepodaří, přesto jde a o velice silně podaný portrét zajímavé osobnosti, zvlášť pokud jste dosud Jaroše nijak důsledně v médiích nesledovali a vaše znalosti horolezectví končí někde u filmu Vertical Limit.
