Ridley Scott to v posledních letech vůbec neměl jednoduché. Od režisérské legendy všichni čekají jen to nejlepší, takže sebemenší zaváhání logicky přináší zklamání. A Ridleyho případě navíc ta zaváhání nebyla drobná. Naštěstí je tady Marťan (The Martian), který režisérovi reputaci maximálně vylepšuje.
Film natočený podle stejnojmenné knižní předlohy Andyho Weira se odehrává někdy v blízké budoucnosti, kdy NASA začíná posílat na Mars lidskou posádku. Bohužel, po několika dnech zastihne misi nečekaně silná bouře, která astronauty donutí výzkumnou stanici evakuovat. Jeden člen posádky je však v poryvech větru oddělen od ostatních a zůstává sám na povrchu Marsu, zatímco kolegové odlétají zpět na Zemi a považují jej za mrtvého.
Většina smrtelníků by v podobné situaci buď zahynula pomalou smrtí nebo se ze vší samoty a bezvýchodnosti situace zbláznila. Ne tak Mark Watney (Matt Damon). Komunikace se Zemí je sice přerušená, avšak výzkumník ví, že za několik let na Marsu přistane další plánovaná mise. Stačí tedy vyrobit dostatek vzduchu, vody a jídla a všechno dobře dopadne...
Ve výsledku samozřejmě není nic tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát a Mars Watneymu neustále hází klacky pod nohy. Kolo úspěchů a proher se roztáčí pekelnou rychlostí a Scott nás spolehlivě drží v napětí. Chvíli Watneymu držíme palce, aby jeho nejnovější plán klapnul, pak jsme spolu s ním frustrovaní, když se něco podělá a každé další vítězství je s přibývajícími překážkami o to sladší.
Velká část filmu se tak skládá z toho, že Mark něco buduje. Za použití svého intelektu a znalostí ve zdánlivě nemožné situaci dokáže improvizovat a nacházet obdivuhodná řešení. Stačí mu dát do ruky šroubovák či roli lepící pásky a hned je jasné, že za chvíli se mu zrodí pod rukama něco velkolepého. Sledovat v jeho očích až dětské zapálení a hrdost nad produkty vlastní práce, je neskutečně osvěžující a dokáže vzbudit obdiv nad tím, čeho všeho je lidské pokolení schopné, když neztrácí naději a dál tvrdě maká. A podobně intenzivně jako Watney kmitají i dělníčci NASA tam dole na Zemi, kde se desítky geniálních lidí s milionovými rozpočty snaží přijít na to, jak by se nejlépe dalo pomoct chlápkovi, který je v danou chvíli pro pozemšťany jen rozmazaným stínem na satelitních snímcích Marsu. Paralelní linka nahlíží na situaci z nového úhlu, efektivně rozbíjí jednotvárnost, která by časem mohla vyprávění ohrozit a posiluje naději, že zanícený hrdina nebojuje s osudem marně.
Damon je v hlavní roli nesmírně sympatický a ani v těch nejhorších chvílích nejde daleko pro vtip, takže nabízí úplně jiný druh boje o přežití, než třeba totálně vystresovaná Sandra Bullock ve dva roky staré Gravitaci. Krajina Marsu (natáčená v pouštích v Jordánsku) je ohromující a sympatický je i design vesmírné technologie, kterou Marťan dostal do vínku. Děj je hollywoodský a neodpustí si rozličné šťastné zásahy shůry či čekání s s rozetnutím nebezpečných situací do posledních vteřin. Přesto se po celou dobu daří držet dojem střízlivé uvěřitelnosti. Řešení jsou založená na (pseudo)vědě, nejsou za každou cenu bombastická a vždycky pracují pouze s prostředky, u kterých uvěříte, že by skutečně na vesmírné základně mohly být po ruce. Díky střízlivému podtónu tak až do samého konce není úplně jednoznačné, jestli Mark může svůj sysifovský úkol vůbec přežít a míra napětí neopadá.
Výtky se také najdou a není jich málo, naštěstí se ale jedná jen o drobnosti. Tak především měl scenárista Drew Goddard zapracovat na dialozích (monolozích). Herci s Damonem v čele odlehčené zápolení s vážnou situací většinou prodat dokážou. Tu a tam se ale objeví replika, která vyloženě tahá za uši a patří někam do Armageddonu, ne do filmu, který se řadí spíš k Appolu 13. Téměř vždycky jde o umělou hlášku, která je do filmu násilně naroubovaná, i když musela nepřirozeně působit už ve scénáři.
Z designového hlediska si tu a tam všimnete drobné podobnosti s Ridleyho starším filmem, Proemetheem. Platí to třeba o počáteční písečné bouři nebo o skafandrech astronautů. Na kostýmy i výtvarnou podobu obou filmů dohlíželi shodně Janty Yates a Marc Homes, tak možná k nim měl být Scott lehce přísnější. A když už jsme u té podobnosti, loni jsme viděli Interstellar, předloni Gravitaci a některé vrcholné napínavé momenty tak v Marťanovi maličko postrádají to novum, jaké bylo možné zažívat v obou starších filmech.
Jasně, Scott se nejspíš nijak cíleně neinspiroval a za tuhle shodu okolností tak úplně nemůže – přeci jen v realisticky pojatém dobrodružství z vesmíru můžete ukázat jen omezené množství kritických situací a jejich řešení. Všechny tři filmy nicméně existují, v krátkém období šly do kin a vymazat je z hlavy nejde. Marťan tak lehce doplácí na to, že je až třetí v řadě. A ano, pravda je i to, že stejně silný drajv se po celé dvě hodiny udržet nepodaří, občas tak našlapané vyprávění lehce zpomaluje.
Takové věcí si ale uvědomíte spíš ve chvíli, až si budete film zpětně rozebírat v hlavě. Na rozpáleném Marsu čas strávený s věčně optimistickým Mattem Damonem utíká tak rychle, že si drobných vad na kráse všimnout nestačíte. Vysoké hodnocení jsem napařil jako velký milovník Robinsona a vůbec příběhů, ve kterých šikovní lidé budují své živobytí z ničeho. Stejně tak si nenechám ujít realisticky pojaté filmy o cestách do vesmíru a boje osamoceného člověka o přežití. Pokud vás podobná témata k nirváně nepřivádějí, pro jistotu si jeden bod z výsledného skóre odečtěte. Nicméně i bez robinsonovské obsese tahle svižně natočená story o jednom sympaťákovi, co prostě nechtěl umřít, funguje na výbornou.