Kariéru Alfonsa Cuaróna se vyplatí sledovat už hodně dlouho. Širší okruh diváků jej poprvé zaznamenal spolu s road-movie Mexická jízda, následně natočil s velkou sebejistotou Harryho Pottera a vězně z Azkabanu, dodnes podle mnohých nejlepší část celé filmové série. Následovali Potomci lidí, nesmírně silná vize postapokalyptické budoucnosti, která vedle nekompromisního vyprávění a depresivní atmosféry zůstává v hlavách diváků do velké míry také díky technické brilanci, s jakou je film natočený. Právě díky Potomkům se o Cuarónovi začalo mluvit jako o králi dlouhých a technicky náročných záběrů beze střihu. V Gravitaci byla technická stránka vyprávění ještě náročnější, což je také hlavní důvod nemilé skutečnosti, že jsme na Cuarónovu novinku museli čekat nepěkných sedm let.
Když se objevily první recenze ze zahraničních festivalů, byla Gravitace vykreslována jako přelomová událost, oscarový kandidát a tak dále. Pokud pomineme technickou stránku, nemohu se s podobným vnímáním filmu ztotožnit. Určitě se jedná obecně vynikající dílo, silný zážitek, který diváka v kině vcucne a na druhé straně jej vyplivne úplně hotového. Avšak navzdory tomu, že film dovede zahrát na city a vyprovokovat reakci, jedná se podle mě o značně jednorozměrný počin, který jde vnímat v zásadě dvěma způsoby. Buď jako dobrodružnou akční jízdu ve vesmíru, ke které si autoři vymysleli dostatečně silné emocionální pozadí, tak akorát na to, aby s vámi ta jízda náležitě zamávala. Pak dokážu brát Gravitaci ještě jako podobenství vůli žít. Pěkné, neřkuli krásné, ale poněkud otřepané. Pouze jako realistické drama o katastrofě ve vesmíru film vnímat nedokážu, protože to prostě nedejte. Gravitace je totiž sérií neuvěřitelně příhodně načasovaných nehod a šťastných náhod.
Příběh začíná na oběžné dráze v těsné blízkosti Hubbleova teleskopu, kde lékařská inženýrka Ryan Stone (Sandra Bullock) instaluje za asistence posádky zkušených astronautů zařízení, které sama pomáhala vyvíjet. Během výstupu do volného prostoru ale raketoplán i jeho posádku zasáhne shluk úlomků z nedávno sestřeleného satelitu, zabije většinu členů mise a raketoplán nenávratně poškodí. Na oběžné dráze zůstává uvězněna nezkušená Ryan a rozvážný veterán Matt Kowalski (George Clooney). Zásoba vzduchu se tenčí a dvojice musí rychle vymyslet nějaký plán, který by jí dal alespoň minimální šanci na záchranu.
Gravitace má jen 90 minut a po většinu času se kupředu řítí v neuvěřitelném tempu. Ve chvílích, kdy děj uhání, není naprosto co řešit, Cuarón předkládá audiovizuální hody a většinou i nervy šponující napětí. O něco slabší je to v momentech, kdy se zdánlivě nic neděje, postavy nevymýšlejí další postup, neprohledávají své okolí ani zrovna neprchají ze spárů nebezpečí. Jenom plují prostorem a mluví o svém životě zpátky na Zemi nebo o životě obecně.
Nejsem si jistý, zda to způsoboval kontrast s našlapanými aktivním pasážím nebo podání Sandry Bullock, kterou obvykle moc nemusím (klid a dobrou pohodu vyzařující Clooney nemá chybu), ale jakmile film zklidnil tempo, téměř pokaždé mě spolehlivě dovedl vykolejit z transu, do jakého mě jinak dovedl uvést. Teprve zpětně mi začalo docházet, že nebýt těchhle osobních momentů, finále by nikdy nemělo takovou sílu, jakou mělo a akčnější momenty by bez kontrastu také nemohly mít takovou sílu.
Co řada diváků může vnímat (a vnímá) jako daleko silnější problém, je způsob, jakým je vykonstruovaný scénář. Filmaři nám totiž nepředpokládají "opravdový" příběh, ale konstrukt, který slouží pouze jako uměle vytvořený nositel dramatických a napínavých situací a emocí, ždímaných skrze chirurgicky dávkované minimum nezbytných informací a ne zrovna nenápadný soundtrack.
Člověku se před očima odvíjí lekce z hodinářsky přesné hollywoodské scenáristiky. Dozvíme se to nejpodstatnější o postavách, situaci v které se nacházejí a jakmile se to stihne, je na obzoru první problém, který byl před momentem předpovídán. Napínavou situaci se podaří stabilizovat, jen aby se ve chvíli, kdy už je nějak podezřele ticho, vynořila další komplikace. Tu se na posledních chvíli podaří o chloupek zvládnout a uniknout ze spárů jisté smrti a můžeme se dozvědět něco dalšího o postavách, aby nám na jejich bytí či nebytí více záleželo. Při povídání se zatím stihne dořešit další postup záchranné mise a už se zase ze zatáčky řítí další katastrofa, kterou nám tvůrci před chvíli nenásilně naznačili. A tak pořád dokola, záchrana na poslední chvíli s dalšími a dalšími problémy se střídají vesele až do úplného konce.
V rukou slabšího režiséra by podobná struktura působila jako pěst na oko, avšak Cuarón je natolik silný vypravěč, že si nepřirozeného vývoje událostí až do samého závěru filmu prostě nevšimnete. Tempo je strhující, načasování dramatických situací je infarktově přesné a táhlé záběry vás neskutečným způsobem vtáhnou do děje. Nic nepůsobí na vaše nervy tak ničivým způsobem, jako kamera, která od smrtící situace ani na okamžik neuhne a nechává vás spolu s hrdinou vnímat kontinuálně každičký moment jeho prožívání. Díky složitému systému jeřábů, závěsných zařízení a digitálních triků se navíc Cuaronovi povedlo herce snímat z takových úhlů a takovými pohyby, které by doposud byly možné snad jedině v plně animovaném filmu.
A ani po výtvarné stránce nejde filmu naprosto vůbec nic vytknout, dlouhé průlety vesmírem vypadají často jak rozpohybovaná malba a dovedou opojit a vtáhnout k postavám do černé prázdnoty. Na to má vliv i zvládnutý třetí rozměr, který pro jednou v žádném případě neruší a dokonce i já, 3D skeptik jsem se v něm po dlouhé době opět cítil dobře a vnímal ho jako posilující prvek vypravěčské techniky. V každém případě musíte Gravitaci vidět na velkém plátně a pokud máte tu možnost, nad návštěvou IMAXu neváhejte ani vteřinu!
Verdikt
Gravitace je opojná jízda, která dokáže strhnout napínavým dobrodružstvím, vizuálními orgiemi i emoce ždímající hudbou. Akorát zkrátka nic jiného, než právě tu dokonale zvládnutou dobrodružnou pouť vesmírem, ve filmu nehledejte. Mohli byste hledat marně.
