Tvůrci filmů to nemají jednoduché. Žijeme v době, kdy reklamní kampaň z jejich snímků odhalí první poslední a ještě je šikovný střihač vykreslí jako něco, čemu se snad ani ve finálním výsledku není možné vyrovnat. Prometheus to měl o to složitější, že se s ním Ridley Scott po letech vrátil ke sci-fi a k Vetřelci, nasliboval nám hory doly a celkově byl projekt během příprav pod takovým mediálním drobnohledem, že cokoliv jiného než výborný film musí být nutně větším či menším zklamáním. Právě toho se nám však ve světle vysokých očekávání dostává. Kdyby snímek natočil nějaký neznámý filmař jako sci-fi béčko, všichni by byli celkem spokojení. Jenže Prometheus byl jedním z nejočekávanějších filmů letošního roku, který se tvářil jako spasitel žánru sci-fi, a tak jeho silně nedotažená snaha zkrátka nemůže stačit.
Propagační kampaň odhalila prakticky všechno, takže pokud máte zájem o spoilery, odkážu vás na starší články. Na následujících řádcích se naopak pokusím prozradit co nejméně, protože Prometheus na element překvapení do značné míry spoléhá. Příběh začíná v roce 2091, kdy archeologové s definitivní platností dokládají, že na sobě nezávislé starověké civilizace z celého světa a nejrůznějších časových období měly kontakt s mimozemskými bytostmi. Bytosti zároveň pozemšťanům ponechaly souřadnice k místu, na kterém by se s nimi mohli lidé znovu shledat. O dva roky později přistává badatelská loď Prometheus na měsíci, který se na daných souřadnicích nachází a zahajuje pátrání po našich domnělých stvořitelích. Jenomže měsíc na první pohled působí opuštěně a po mimozemšťanech zůstala jen zvláštní, zdánlivě prázdná stavba. Asi nikoho nepřekvapí, když prozradím, že zdání klame, a že události velice rychle naberou děsivý spád.
Z počátku to vypadá slibně
Právě úvod je na celém snímku to nejlepší. Ohromují nás krásné vizuály (loď, vesmír i cizí měsíc jsou opravdu do detailu propracované), majestátná hudba a hutná atmosféra, ve vzduchu ještě visí tajemství, příslib dálek a velkých věcí. Postavy mezi sebou řeší filosofické otázky bytí, stvoření a stvořitelů, což má o to zajímavější příchuť, že badatelé na výpravu za svými „inženýry“ vyrážejí společně s androidem Davidem, tedy spolu s bytostí stvořenou člověkem.
Davida naprosto výtečně ztvárnil Michael Fassbender, který dokáže perfektně balancovat na hranici, kdy si nebudete tak úplně jistí, jestli je v jednotlivých momentech pořád ještě roboticky škrobený a úslužný, anebo už z jeho hlasu zaznívá sarkastický podtón a má své lidské společníky ve skutečnosti pořádně na háku. Všeobecně se pak dá říct, že právě kolem Davida snímek shlukuje většinu hlubších témat, která chce Prometheus divákovi předložit. Tedy kolem Davida a Elizabeth Shaw (Noomi Rapace), ústřední postavy filmu, která je díky svým otázkám a přirozené zvídavosti jedním z hnacích motorů celé expedice. Rozhodně se ale nedá říct, že by Elizabeth dokázala utkvět v hlavě tak, jako Ripleyová. V průběhu děje se dostane do několika intenzivních situací, ale jinak je v zásadě vláčena událostmi a tiše přihlíží.
Logan Marshall-Green v roli Elizabethina kolegy a životního partnera nemá příliš co hrát, ale něco v něm dřímá a dokážu si představit, že nás od něj v budoucnosti čekají zajímavé výkony. Vysilatel mise v podání Guye Pearce se na plátně sotva ohřeje, a tak posledními zajímavými postavami jsou kapitán Janek (Idris Elba) a korporátní manažerka celé mise, Meredith Vickers (Charlize Theron). V obou případech jde o značně jednorozměrné postavy, ale oba dva herci si své role ostříleného kapitána a chladnokrevné šéfové náramně užívají. Zbytek posádky je, nepřekvapivě, jen maso na porážku.
Převažuje povrchní pozlátko
Nastolení hutné atmosféry, představení potenciálně zajímavých postav a položení otázek, které slibují pikantní odpovědi je ale to poslední, co film s přehledem zvládá. Pak se najednou pomalu budovaná sci-fi plná náznaků láme v poměrně prvoplánovou vyvražďovačku, což s sebou nese hořké rozčarování.
Jasně, tuhle vyvražďovačku natočil Ridley Scott, a tak si jednotlivé scény drží atmosféru, na diváky čeká spousta vizuálních nápadů a nekompromisní krvavé momenty, které se v takhle drahém filmu jen tak nevidí. Přičemž v tomhle ohledu Ridley opravdu nezklamal. Čekání na neštěstí je nervy drásající, a když už k něčemu krvelačnému dojde, dokáže film šokovat. Domnívám se, že slabší povahy snímek nenechá úplně klidnými.
Jenže druhá polovina filmu jako by vedle děsu a násilí rezignovala na cokoliv dalšího, včetně základní logiky. Všechno je najednou strašlivě uspěchané, scény na sebe navazují dost podivně, motivace většiny činů působí vynuceně a v některých místech jako by nám vyloženě chyběly klíčové informace. Těžko říct, jestli musel Ridley Scott film výrazně prostříhávat nebo jestli byl slabý už scénář, nicméně jako celek film od určitého bodu působí jako povrchní změť líbivých scén, které příliš neřeší, jestli na sebe nějak přirozeně navazují a dávají dohromady smysl, nebo nikoliv.
Vetřelec vystrkuje drápky
Troufnu si dokonce tvrdit, že část problémů by mohla vycházet z toho, že scénář byl původně psán jako prequel Vetřelce a teprve dodatečně byl upraven. Vetřelec měl totiž poměrně jednoduchý systém vajíček, parazitů, kteří se z vajíček líhnou a vetřelčích zárodků, které paraziti kladou do překvapených lidských obětí. Prometheus tenhle prostý koncept nahrazuje něčím komplexnějším a ve výsledku to moc dobře nefunguje. Příšerky jsou sice díky novému principu oproti Vetřelci různorodější, ale snímku se nedaří filmovou řečí úplně jednoznačně a srozumitelně vysvětlit, jak celý koncept funguje a tak Prometheus na první pohled působí dojmem, že si tak trochu dělá, co chce, jen aby to bylo rozmanité.
Když je řeč o Vetřelci, tak mohu všechny ubezpečit, že k pochopení Promethea žádný z dílů Aliena vidět nepotřebujete. Fanoušci série se dočkají několika pomrknutí a nebudou zmateně tápat, co znamená malinko zvláštní poslední záběr filmu, ale to je zhruba tak všechno. A co se týče debaty o tom, jestli jde o přímý prequel Vetřelce nebo ne, pak prozradím jenom tolik, že na některé otázky se možná odpovědi dočkáte, ale místo nich dostanete dvojnásobek nových, takže pokud bychom Promethea měli brát jako dokreslující origin story, je to spíš dvojsečná zbraň.
Verdikt
Na Prometheovi je vidět, že nám Ridley Scott strašně moc chtěl přinést něco nového a hloubavého, ale obojího se mu podařilo dosáhnout přinejlepším napůl. Počáteční pozvolné budování hutné atmosféry se posléze zvrhne ve sled zbrklých atrakcí bez hlubšího ukotvení v celku a místo hloubavé sci-fi plné velkých myšlenek najednou koukáme na vyprázdněné béčko. Prometheus sice budí naději, že se jednou dočkáme (jak je tomu u Ridleyho Scotta dobrým zvykem) podstatně lepšího režisérského sestřihu, ale v současné podobě se jedná především o audiovizuálně vymazlené vyvražďovací béčko plné správně odporných příšerek. Což není málo, ale slibovali nám víc.
Co se týče 3D, tak rozhodně není sebemenší důvod k nadšení, Ridley Scott s novým výrazovým prostředkem nic zajímavého nedělá, ale ani se nemusíte bát, že by vám třidéčko jakkoliv kazilo zážitek. I v tmavém vesmíru vypadá obraz dobře.
