Asi jste o tom už nesčetněkrát četli: Nová Fantastická čtyřka si prošla divokým vývojem, kdy spolu režisér Josh Trank a studio nesouhlasili v zásadních věcech. Podle některých zpráv byl Trank značně nekompetentní, podle jiných mu studio de facto sebralo film pod rukama. Důkazy existují pro obě dvě verze, pravda ale klidně může být někde na půl cesty. Nicméně jaký je nakonec snímek, který se dostal do kin? Osobně se domnívám, že to není taková hrůza, za jakou novou Čtyřku velká část zahraničních recenzí doposud označovala.
Jedna věc je ale bez diskuse. Trankův počin není věrnou adaptací komiksových předloh a vlastně to ani po většinu času není superhrdinský film. Fantastická čtyřka je z větší části komorní sci-fi, lehce okořeněná hororem, kterou rozkližují komiksové prvky, jenž jsou do vyprávění značně násilně naroubované.
Děj začíná v dětství Reeda Richardse (v pozdějším věku Miles Teller), geniálního chlapce, který se ještě na základní škole pokouší postavit teleportační zařízení. Na střední škole už si jeho práce všimne Dr. Franklin Storm (Reg E. Cathey) a pozve jej do svého Baxterova institutu, kde se s Reedovou pomocí konečně podaří dokončit interdimenzionální bránu. V paralelní dimenzi Storm doufá objevit nové zdroje energie pro skomírající Zemi a jeho investoři cokoliv cenného. Když se ale Richards a další jeho mladí kolegové dozvědí, že jako první do jiné dimenze projde někdo úplně jiný než oni, vklouznou tajně do laboratoře a zařízení bez dovolení sami použijí. Až se z paralelní dimenze vrátí, nebude už nikdo z nich takový, jako předtím.
To co by v jiném superhrdinském filmu bylo hbitým úvodem, je ve Fantastické čtyřce náplní přinejmenším poloviny stopáže. Ale není to vůbec naškodu, protože obvyklou cestou už se vydalo komiksovek nespočet. Kutilské experimenty malého Reeda v sobě mají kouzlo dobrodružných příběhů s dětskými hrdiny. Uzavřený Richards konečně získává přítele v podobě podobně uzavřeného Bena Grimma (v pozdějším věku Jamie Bell), společně s nimi můžeme nasávat nadšení pro vědění a objevování. To se stupňuje s přibývajícím věkem, když Reedovo nadšení konečně podpoří někdo dospělý (dr. Storm) a vedle poněkud prostoduchého Bena získá také parťáky na podobné intelektuální úrovni.
Johnny Storm (Michael B. Jordan), Sue Storm (Kate Mara), Victor von Doom (Toby Kebbell) by zasloužili spolu strávit víc času, ale i tak je příjemné sledovat, jak navzdory různorodým povahám i dosavadním prioritám rychle podléhají pod Reedovým vedením opojnému progresu a sdílí společné nadšení pro věc. Postavy nejsou bůhvíjak prokreslené, ale díky dobrému obsazení jde o charismatickou skupinku a zvlášť ústřední Miles Teller dokáže nabít energií i sebeobyčejnější repliku. Veškeré pozitivní dojmy pak zesiluje i povedený doprovod od Marca Beltramiho a Philipa Glasse.
Výletem do paralelní dimenze vrcholí badatelská euforie, po které následuje tvrdý pád. Vyrovnání se s nově nabytými schopnostmi je pro všechny nesmírně děsivé, až bolestivé. Filmu se dokonale daří evokovat hrůzu, jakou by člověk musel zažít ve chvíli, kdy by měl z ničeho nic nohy o několik metrů delší. Když se v jednu chvíli z paralelní dimenze dostane na Zem také cosi mocného a agresivního, je na okamžik Fantastická čtyřka skutečně krvavá a objevitelská sci-fi se mění v horor, podobně jako třeba Prometheus.
Bohužel, film nedokáže tohle pojetí dotáhnout do konce. Vyprávění poskočí v čase, zřejmě proto, aby mohlo vynechat tradiční hrdinovo poznávání svých sil a rovnou nám mohlo ukázat, jak by se ve skutečném světě k podobně postiženým zachovalo okolí, a jak by s ní nakládali oni sami. Tyhle motivy jsou ale bohužel jenom naznačeny a rychle jsou obětovány ve prospěch akčního finále, které nepovažuji za nijak katastrofální, ale nic nového nebo zajímavého také neukazuje. Používání superschopností nemá žádná pevně daná pravidla a používají se dost omezeným způsobem. Reedovo natahování rukou působí ve vážně pojatém filmu směšně. Hrdinové sice mluví o tom, že musí spolupracovat, ale jejich spolupráce je mizivá. Padouch je nezajímavý chodící paňák, který chvílemi vládne božskou silou a chvílemi se zmůže jen na lehkou telekinezi. Nemluvě o tom, že jeho motivace by se dala shrnout cynickým prohlášením: „Zničí vše živé, protože proto“. Úplně poslední scéna pak už je z nějakého jiného filmu. Postavy spolu najednou křečovitě vtipkují a tváří se, že je přece jasné, že odteď jsou superhrdinský tým, i když tomu dosud nic nenaznačovalo, a že jsou nejlepší přátelé na světě, i když k tomu musí mít po všech předchozích nesnázích ještě docela daleko.
Ani úvodní dvě třetiny filmu, které si mne svým výzkumnickým naturelem a sympatickými herci získaly, však nejsou bez potíží. Tu a tam lehce hapruje tempo a postavy (zvlášť Franklin Storm) sklouzávají k až přílišnému vysvětlování. Dialogy se nevyhnou banálním frázím a děj je při bližším prozkoumání plný logických skoků, které divák jednoduše musí udělat sám, protože film mu situaci nevysvětlí. Nevíme, jak vlastně Franklinův tým původně přišel k tomu, že se můžeme teleportovat do cizí dimenze, Ben je u řady situací jednoduše proto, že si to žádá komiksová předloha a pořádně není vysvětlené ani to, proč by vlastně děti měly být schopnějšími vědci, než dospělí. Vzhledem k obsazení zhruba třicetiletých herců pak působí velice divně scény, ve kterých mají postavy dávat najevo mladickou naivitu či teenagerský paličatý vzdor. Prakticky všichni kromě Reeda by pak potřebovali na plátně dostat víc prostoru, aby se film skutečně mohl jmenovat Fantastická čtyřka.
Verdikt
Nová Fantastická čtyřka s největší pravděpodobností mnoho příznivců nezíská. Pro skalní fanoušky komiksů se od předloh až příliš odklání, pro většinového diváka bude zřejmě až příliš pomalá, upovídána a zachmuřená. V době, kdy komiksové filmy nabízejí velkolepý spektákl či konstantní vtipkování, se Čtyřka vytasila s komorním vyprávěním o několika inženýrech, kteří skrze společné nadšení pro vědění a společně prožité hrůzy mezi sebou pomalu utvářejí přátelské pouto. Podle mě je to velice osvěžující přístup, který zvlášť díky hercům stál za prozkoumání, jen je škoda, že se tenhle potenciál filmu nikdy nepodaří zcela naplnit a v závěru si ještě podtrhává židli násilnou změnou směru, který s dosavadním dějem nemá mnoho společného.
