Špión (Spy) je poctou a parodií špionážního žánru. Hlavním hrdinou však není uhlazený elegán v obleku, ani agent drsňák, kterého nezastaví ani betonová zeď. Tihle pánové jsou ve filmu také, ale hrají druhé housle, protože teroristé znají totožnost všech agentů CIA, a tak do pole musí kancelářská analytička Susan Cooper (Melissa McCarthy). Ta si sice při výcviku vedla skvěle, ale ostrou akci nikdy nezažila a dosud ji pouze monitorovala z povzdálí. Začíná tak klasický příběh o rybě na suchu, popřípadě o zakřiknutém dobrákovi, který musí svému okolí i sám sobě dokázat, že to v něm je. Dohromady s odkazy na špionážní žánr měli filmaři ideální živnou půdu pro akční bláznivou komedii. Jak se jim příležitost podařilo využít?
Naprosto! McCarthy má nepopiratelný komediální talent. Od té doby, co díky Ženám sobě, se jí však na stole hromadily vesměs scénáře, ve kterých se měla pouze pitvořit a legračně padat. Špión je naštěstí rafinovanější a zastihuje ji v plné formě. Klíč k úspěchu spočívá v tom, že její postava tentokrát není ten největší idiot v místnosti, není to sebevědomé, hlučné individuum, ani taková ta komediální bomba, kterou vhodíte do situace, aby celou scénu rozštípla nějakou totální šíleností.
Naopak. Susan Cooper je inteligentní ženská, která má často jako jediná široko daleko rozum a uzemňuje všechny excentrické osobnosti kolem sebe. V ideálním světě by oddělení CIA řídila, jenže je strašně zakřiknutá. Z toho čerpá film humor především v první části, kdy se seznamujeme se světem špionů a Susan se snaží především o to, aby jí její nesmělost nezpůsobila nějaké sociální faux pas. Jakmile je „Coop“ nasazena do akce, pramení komedie ze zvládání nové situace, z postupného získávání půdy pod nohama a přehnaného sebevědomí ve chvílích, kdy má Susan pocit, že už v tom začíná chodit. Nebo se naopak máme smát tomu, jak nadšenou agentku neustále srážejí její kolegové a posléze i mezinárodní zločinci. V závěrečné třetině už hrdinka nemá co ztratit, je pořádně namíchnutá, konečně uvolněná, dokázala si, že na to má a v tu chvíli zařazuje třetí rychlostní stupeň a je z ní totální badass, který kontroluje situaci a neváhá kohokoliv kolem sebe verbálně i doslovně sesekat na hromádku.
McCarthy je za všech okolností skvělá, její timing je přesný, fyzické herectví naprosto bez zábran. Je úplně jedno, jestli se Melissa zrovna převléká za zoufalou milovnici koček nebo bojuje na život a na smrt s pánvičkou v ruce, pokaždé dokáže scénu prodat. Scénář režiséra Paula Feiga je navíc dostatečně chytrý na to, aby se obešel bez laciných narážek na to, že je McCarthy korpulentní nebo že je to ženská v (obvykle) mužské situaci. Humor si vystačí s tím, že je hrdina nejistý tichošlápek se silnou osobností a kdyby obdobnou postavu hrál třeba Martin Freeman nebo Steve Carell, byla by naprostá většina vtipů stoprocentně přenositelná.
Jak už jsem zmiňoval, McCarthy tentokrát hraje výrazně klidnější charakter a může tak nechat vyniknout všechny vedlejší postavičky, které film povyšují na další úroveň. Jude Law je v úloze bondovského agenta k sežrání. Bradley Fine má řádně snobské už jméno, a že je přesvědčen o své dokonalosti pak dokazuje v každém přehnaně elegantním pohybu. Jason Statham hraje parodii na sebe sama, neustále se chvástá a vy mu nevěříte ani slovo. A to vlastně cituje skutky, které více či méně prováděl v jiných, vážně pojatých filmech. Statham si jakožto největšího borce všech dob královsky užívá, krade si pro sebe celé scény a přitom se nebojí hrát chlapa tak neschopného, až to bolí.
Rose Byrne překrásně přehrává v roli femme fatale, která s aristokratickým nosánkem nahoru touží jít ve stopách svého mafiánského otce a za pomoci úkladných vražd hodlá své okolí přesvědčit, že už jí sakra nemá odporovat. A to jsou ve filmu ještě Allison Janney jako šéfka CIA, tvrdá jako hřebíky, Miranda Hart v roli totálně praštěné nejlepší kamarádky nebo Peter Serafinowicz jako prvotřídní italský chlípník...totiž svůdník.
Rozmanité osobnosti živí film sérií konstantních menších vtípků, i skutečných tutovek, u kterých jsem se v kině nahlas smál, tak jako už dlouho ne. Vedle humoru vycházejícího z postav a situací nechybí totální dada momenty (v kanceláři CIA bezdůvodně začnou létat netopýři apod.), hrátky se sprostým nadáváním a až překvapivě násilné momenty, které většina soudobých akčních filmů může jen tiše závidět. Vlastní akční sekvence mají dobrou choreografii, jen by mohly být o chloupek lépe nasnímané, Feig je přeci jen primárně komediální režisér. Vcelku jsou ale zábavné, v případě potřeby napínavé a dělají ze Špióna slušnou jízdu.
Verdikt
Ve své zatím nejsilnější spolupráci přinášejí Paul Feig a jeho múza Melissa McCarthy chytrou špionážní komedii, plnou až nečekaně drsných situací. McCarthy táhne film neomylně vpřed, ale necpe se do popředí. Šikovně si nahrává s ostatními herci a nechává vyniknout rozmanité excentrické postavičky, které mají tak akorát prostoru, aby nezačaly být ve své karikatuře otravné. Zkrátka jde o poctivou, sebevědomou komedii, se kterou se z letošního výběru může poměřovat jedině další špionážní pocta, Kingsman - Tajná služba.
