V 96 hodinách nastartoval Liam Neeson svoji kariéru drsňáků v důchodu a vesele z ní tříská miliony dodnes. Obvykle to vůbec nevadí, protože poloha profesionálního drsňáka s chladnou hlavou mu neskutečně sedí a jednotlivé snímky tak vždy nabízejí alespoň lehce nadprůměrnou zábavu. Ne tak série, která by měla být Liamovým královským klenotem. Už druhý díl 96 Hodin většina kritiků odstřelila a moje relativně spokojená recenze byla čestnou výjimkou. Trojka je potom definitivní slátanina, která neměla spatřit světlo světa.
Mafiáni, se kterými se Bryan Mills (Neeson) pustil do křížku v minulých dílech, jsou všichni mrtví a také cestování po světě odzvonilo. Doma v Los Angeles jde stárnoucímu hrdinovi po krku pro změnu policie, protože je obviněný z vraždy, kterou nespáchal. Na útěku před zákonem se Bryan snaží vypátrat, kdo je za vraždu skutečně zodpovědný, potrestat viníky, ale také ochránit svou dceru (Maggie Grace), která je kvůli tátovi také v ohrožení.
Jak prokázal třeba Uprchlík z roku 1992, podobné schéma, kdy se neprávem obviněný snaží s policí v zádech celý případ vyřešit sám, může v napínavém thrilleru velice dobře fungovat. 96 hodin: Zúčtování (Taken 3) dělá všechno proto, aby nefungovalo nic. Diváci jdou do kin na napínavou akci, značná část filmu je však rodinné melodrama, ve kterém se Mills postupně schází s dcerou, svojí bývalou (Famke Janssen) i jejím současným manželem (Dougray Scott) a společně se prokousávají nesnesitelnými vztahovými dialogy, které by klidně mohly patřit do odpolední telenovely. Je jasné, že se tvůrci snaží ukázat, kolik pro sebe rodina znamená a co vše je vlastně v sázce, ale něčeho takového nelze docílit, když jsou postavy v emocionálních chvilkách téměř k smíchu.
Jakmile do nás film přestane cpát nepotřebné informace o rodině Millsových, najde částečně půdu pod nohama. Hudba může začít dramaticky tepat a Neeson pořád dovede vyvolat vzpomínku na Bryana Millse z předchozích dílů - toho zkušeného profíka, který díky svým schopnostem a nezměrné přizpůsobivosti dovede z každé situace vybruslit. Vrší se ale další potíže. Začíná to tím, že nic nedává smysl. Máme věřit tomu, že Bryan vejde do místnosti, uvidí mrtvé tělo, jen o minutu později vtrhnou na místo policisté, a tak hrdinu, který chce prokázat svou nevinu, nenapadne nic lepšího, než strážníky zmlátit a utéct. Během útěku se sice snaží ukázat své proslulé schopnosti, ale většinou má jen neskutečné štěstí a nejednou se mu podaří přežít vlastní smrt.
Policie je kolektivně bandou neschopných idiotů, detektivové jsou navíc slizká hovada, aby bylo jasné, že ten hodný je tu Liam Neeson. Při bližším pohledu přitom na jeho chování není zhola nic hrdinského. Čert vem, že bije policisty a brání se zatčení. Záporákovi nohsledi sice tentokrát nejsou albánští mafiáni, ale pořád ještě můžeme předstírat, že to nejsou obyčejní najatí strážní, ale úkladní zločinci, kteří o činnosti svého šéfa vědí a podporují ji. Zdaleka nejhorší však je Millsova totální bezohlednost k nevinným spoluobčanům, kteří se mu připletou do cesty. Jen proto, že by jeho dcera teoreticky mohla být v nebezpečí, neváhá Bryan při honičce na dálnici nebo při řízeném výbuchu v centru města zničit cizí majetek za miliony a ohrožovat (a pravděpodobně i zabít) řadu nic netušících lidí.
V podobně výplachovém akčním béčku by asi podobné morální okolnosti člověk vůbec nebral v potaz, kdyby byla akce strhující a na podobné myšlenky nebyl čas. Přestřelky a honičky jsou však stejně jako v předchozím díle natočené rozklepanou kamerou a sestříhané do epileptického sledu několikavteřinových záběrů, ve kterých se horko těžko snažíte zorientovat, natož abyste si předkládanou scénu vychutnali. Ne, že by byla akce vyloženě tragická, mnohokrát do roka je v kinech k vidění i horší, ale to samozřejmě není ani pochvala ani omluva. Nejsolidnější jsou asi různorodé rvačky a přestřelky na blízkou vzdálenost, ve kterých opět může Mills ukázat svou chladnou hlavu a praktickou úspornost, kdy dělá vše proto, aby protivníka vyřídil s minimálním množstvím vynaložené energie.
Nejhorší je naopak akce v momentech, kdy má Neeson vykonávat nějakou fyzickou námahu. Jakmile Liam někam běží nebo leze, působí najednou strašlivě staře a neohrabaně a to vůbec není hezký pohled. Ve svém věku má Neeson na zpomalení samozřejmě nárok, avšak scénář filmu to nerespektuje a s danou skutečností žádným zajímavým způsobem nepracuje. Naopak se stále snaží postavu vykreslit jako vitálního super agenta, kterého nezastaví ani pád ze srázu, natož pár uběhnutých metrů. Smutný je také fakt, že Neesonův věk je asi nejviditelnějším protivníkem. Hlavní záporák se z ničeho nic objeví v závěrečné třetině filmu, jen aby se měl hrdina s kým poprat a šéf detektivů (Forest Whitaker) je tu od toho, aby měl Bryan s kým vést své trademarkové drsňácké telefonní hovory.
Verdikt
Při pohledu na Bryana Millse má člověk pořád před očima toho nekompromisního borce, který mu přirostl k srdci v prvním díle. Po bližším přezkoumání je ale patrné, že Liam Neeson hraje se zapnutým autopilotem a všechni kolem se snaží ještě o několik úrovní méně. Přišli jsme o krásné evropské lokace, akce nestojí za řeč a emocionální ždímání rozbité rodinky je už skutečně ohrané. Děj potom slouží vyloženě jen k propojení klasických „millsovských“ momentů, kvůli kterým publikum na film jde, a které lze nacpat do trailerů. S takovýmhle přístupem asi nikoho nepřekvapí, že jsme dostali vyčpělou sebeparodii, jež bohužel postrádá sebemenší náznak nadhledu či smyslu pro humor.
