Když potřebujete do filmu postaršího tvrďáka, máte v zásadě dvě možnosti. Buď budete něco složitě vymýšlet nebo jednoduše zavoláte Liamu Neesonovi. Dvaašedesátiletý specialista na nejrůznější agenty a policisty vyzařuje zkušenost, rozhodnost a staromilské chlapáctví, které jej k podobným rolím vyloženě předurčují. A zatímco ve filmech jako 96 Hodin nebo Non-Stop se z Neesona stává spíše akční superhrdina, který by Jamese Bonda rozložil na prvočinitele, v kriminálce Mezi náhrobními kameny si vystačí s falešným policejním odznakem, lety utuženým ostrovtipem a dávkou štěstí.
Matt Scudder (Liam Neeson) býval policejním detektivem, ale po jedné nešťastné přestřelce už nedokáže ve svojí profesi nadále pokračovat. Navzdory všem klišé podobných filmů přestal ve chvíli nehody pít, nicméně zádumčivá povaha abstinujícího hrdinu neopouští. A není divu, žije sám a stále se drží zapadlých čtvrtí a místních grázlíků. Starého psa totiž novým kouskům nenaučíš, a tak si Scudder vydělává jako soukromé očko. Nejnovější zakázka je ale trochu silná káva i na něj. Drogovému překupníkovi Mauriceovi (Dan Stevens) unesli přítelkyni a vrátili mu ji po kouskách. Po Scudderovi chce, aby mu našel toho, kdo je zodpovědný. Brzy se ukazuje, že se pachatelé v perverzních vraždách vyžívají a tohle ani zdaleka nebyl jejich první nebo poslední únos.
Mezi náhrobními kameny je staromilskou kriminálkou, ve kterém se detektiv tváří nepřístupně, ale navzdory počáteční neochotě nakonec vždycky musí udělat tu správnou věc. To ale neznamená, že by se Scudder vrhal bezhlavě do jámy lvové. Svoje řemeslo vykonává s rozvahou, pečlivě chodí od dveřím ke dveřím, klade otázky a nezapomíná se ohlížet přes rameno. Přes veškerou opatrnost občas dostane po čenichu a jindy zase má díky své zarputilosti slušnou kliku.
Film nenabízí žádné velké detektivní odhalení ala Sherlock Holmes nebo nečekané thrillerové zvraty. Jedná se o přímočarou kriminálku, která se hrdinovi vlastně ani nijak výrazně nedostane pod kůži. Kouzlo Náhrobních kamenů spočívá hlavně v syrové bezprostřednosti a skoro až mrazivé atmosféře. Tu má na svědomí hned několik faktorů. Děj se odehrává v roce 1999, takže je zároveň současný i tak trochu retro. Všechno je tak nějak „jiné“, aniž byste dokázali říct proč, dokud se na scéně neobjeví starý mobilní telefon nebo počítač. Předměstí New Yorku má jedinečný genius loci a sychravé počasí vhání do vyprávění potřebný chlad.
Díky střízlivé podstatě pak silně kontrastují všechny elementy filmy, které jsou nějak citově zabarvené. Scudderovi se dostává pod kůži bezdomovecký kluk, který jej neustále pronásleduje a chtěl by mu dělat parťáka. Na druhém protipólu jsou pak vražední únosci, kteří jsou ztělesněním lidského hnusu. Pravděpodobně musí trpět nějakou duševní poruchou, ale na první pohled působí jako uvědomělé, vypočítavé svině, které se sexuálně ukájejí nad fyzickou bolestí svých obětí. Když se jim detektiv konečně začal dostávat na kobylku, mísila se ve mě radost z toho, že netvoři snad konečně dostanou, co si zaslouží, ale zároveň strach, protože únosci jsou všeho schopní, vždy o krok napřed a režisér Scott Frank (Komplic) až do poslední chvíle úspěšně tají, jestli Scudder, jeho malý parťák a poslední unesená vůbec můžou tenhle příběh přežít.
Potíž Náhrobních kamenů je v tom, že i když pracují s rozdanými kartami velice sebevědomě, nemají v ruce žádné trumfy. Retro vizuál z periferie není nezajímavý, ale nepůsobí nikterak výpravně, či „filmově“. Kriminální historka je sympatická v tom, že si na nic nehraje a nesnaží se lacině zapůsobit. Nepředvádí ale ani nic, co byste neviděli už někde jinde. Celý film tak působí dojmem, jako byste do televizní kriminálky obsadili charismatickou filmovou hvězdu a k běžné vyšetřování maličko řízli Fincherovým Sedm nebo seriálem True Detective. K podobným kriminálním thrillerům však Náhrobním kamenům chybí vizuálně opojné vyprávění a nějaké hlubší sdělení, které by ve vás zůstalo i po skončení filmu. Příznivci detektivů ze staré školy a Liama Neesona by však měli být navýsost spokojení.
