Palmu si z fesivalu v Cannes mohou odvézt Tarantino nebo Coeni, ale také Terrence Malick nebo Lars von Trier. Rozhodně se tedy nedá říct, že by všechny vítěze šlo automaticky všem doporučit. Občas porota ověnčí kusy, které s velkou pravděpodobností docení jen ti nejnáročnější diváci a ostatní se možná ani neodváží jim dát šanci. U Zimního spánku je to naprosto pochopitelné.
Nejnovější film Nuriho Bilge Ceylana je více než tříhodinový kus z tureckého venkova, který se kupředu hýbe opravdu šnečím tempem. Lyrické záběry krajiny režisér střídá se sáhodlouhými intelektuálními diskusemi (samozřejmě v turečtině), ve kterých si dvě až tři postavy ve statických interiérech vyměňují dlouhé monology. Téměř chybí hudba nebo jakákoliv jiná nápověda, která by usnadňovala uchopení režisérova myšlenkového toku.
Chybí už klasické uvození do situace, které by diváka seznámilo s jednotlivými protagonisty, jejich cíli či úlohou v ději. Jednoduše sledujeme poměrně běžné situace v životě postav a teprve skrze další a další dialogy se dozvídáme, jaké spolu vlastně postavy mají vztahy, z které strany hrozí konflikt a jak zásadně by se mohla jednotlivým Turkům změnit životní situace.
Hlavním protagonistou Zimního spánku je Aydin (Haluk Bilginer), bývalý herec, jenž se na stará kolena odstěhoval do venkovského hotelu, který spolu se sestrou zdědil po svém otci. Zde bydlí i se svou výrazně mladší manželkou, žije z hotelových příjmů a z vybírání renty od místních obyvatel, kterým pronajímá své nemovitosti. Jeho hospodářství řídí najatý správce a sám Aydin by se nejraději věnoval jen psaní sloupků do místních novin a chystaného románu, na kterém už delší dobu hodlá začít pracovat.
Skrze dlouhé dialogy odhalujeme Aydinův vztah s jeho ženou i sestrou a s několika místními obyvateli, ale především odhalujeme jeho vlastní osobnost. Tematicky se Zimní spánek dotýká rozdílu mezi správou a kontrolou, mezi morálkou a pokryteckou snahou o morální nadřazenost. Aydin využívá své ekonomické a intelektuální nadřazenosti k ovlivňování všeho kolem sebe a má pocit, že mění svět k lepšímu. Možná je ale vlastně jen nabubřelý "intelektuální snob", zaslepený iluzí o své velkoleposti.
Zimní spánek v žádném případě nejde označit jako zábavu. Je to dřina, která vyžaduje vaši plnou pozornost. Odměna není jednoznačná a pro každého bude jinak hodnotná. Tu a tam se objeví silnější scéna, která postavy obnažuje před vašimi zraky, většinou se ale film obejde bez viditelných emocí a vzruchu. Ze záplavy dialogů je patrné, že Ceylan není blbec a říká přesně to, co chce říct, a po technické stránce je Zimní spánek také bravurní. Herci i přes minimum zobrazovaných emocí dovedou ztvárnit komplikované, pomalu prokreslované figury, kamera nabízí krásné kompozice nejen v zasněžené zimní krajině a horské vsi tesané částečně do skály, ale i ve stísněných interiérech. Bez zajímavosti není ani náhled do života na tureckém venkově a přirozeně plynoucí, až mimoděčné odhalování jednotlivých informací, které se natolik liší od běžných scenáristických konstruktů.
Film je tak zajímavý ve způsobu vyprávění, svojí odlišnosti, řemeslné přesnosti, rozebíraných tématech i celkové tvůrčí ambici. Navzdory kolosálnímu rozsahu a minimální dějovosti dovede udržet vaši pozornost a nenudí. Přinejmenším pro mě v něm ale není nic, co by ospravedlňovalo všechnu tu diváckou náročnost a nepřístupnost. Nakonec tak Zimní spánek působí podobně intelektuálně okázale, jako jeho hrdina.
