Film Pojedeme k moři je debutovým režisérským počinem Jiřího Mádla, který se dosud pohyboval hlavně před kamerami. Mezi filmy, ze kterých si ho jistě budete pamatovat, patří komedie pro teenagery jako Snowboarďáci, Rafťáci nebo Gympl. A rozhodně se nejedná jen o dětský film, jakým se na první pohled může zdát.
Zápletka Mádlova prvního filmu je celkem jednoduchá. Jedenáctiletý Tomáš dostane k narozeninám kameru a rozhodne se být známým filmovým režisérem – přesně jako Jiří Menzel. Nechce na nic čekat a první film o své rodině a nejlepším kamarádovi Harisovi začíná natáčet hned. Díky kameře si Tomáš užívá spoustu zábavy, ale dovídá se také některé nepříjemné věci. Třeba, že jeho tatínek občas někam mizí, ačkoli rodině tvrdí, že je celý den doma. V průběhu natáčení začíná milý, roztomile a naivně dětsky vyprávěný příběh gradovat a postupně se dostává k tématům, která ve filmu podobného ražení rozhodně nečekáte.
Obsazení není úplně hvězdné, ale na herecké výkony si nelze vůbec stěžovat. V první řadě je třeba vyzdvihnout přirozený a přesvědčivý výkon Petra Šimčáka, pro kterého je role Tomáše hereckým debutem. Ve své první roli zazářil a osobně bych ho ráda viděla i v dalších snímcích. Ústřední duo doplňuje Jan Maršál, který si zahrál už v seriálech Gympl, Helena nebo Comeback a ve filmu Modrý tygr. Rodinnou sestavu doplňují Ondřej Vetchý v roli Tomášova tatínka a Lucie Trmíková jako Tomášova maminka. Příjemným překvapením je Jaroslava Pokorná, která se v poslední době objevovala spíš v dramatičtějších snímcích jako Hořící keř nebo Ve stínu, a svým způsobem jsem jí podobně milou babičkovskou roli vlastně přála.
Přestože je film natáčený na fotoaparáty, při sledování to vůbec nepostřehnete. Sympatické „zrcadlovkové“ zpracování snímku na kvalitě vůbec neubírá. Naopak. Díky neumělým, rozklepaným a často dost nedokonalým záběrům „z ruky“ je snímek autentičtější a působivější. Na chvíli tak máte pocit, že se dostáváte do prosluněného, bezstarostného dětského světa, kde hlavní protagonisté řeší fotbalová utkání, kamarády, první lásky i starosti. Jde o svět tak idylický, že jediné, co čekáte, je úsměvná pointa. Sympatický dětský svět je ale brzy narušen zásadními zvraty, která Mádl divákům naservíruje jako pár nečekaných facek.
První přichází v okamžiku, kdy Tomášův jugoslávský kamarád Haris vezme poprvé kameru domů a na rozdíl od pohodové rodinné atmosféry, kterou sledujeme u Tomáše doma, jsme svědky domácího násilí, které páchá Harisův otčím nejen na své družce, ale i na chlapci samotném. Už jen fakt, že Mádl zvládá příběhem proplouvat bez patosu a klišoidních scén, navíc dokáže diváky překvapit naprosto nečekaným zvratem si zaslouží velkou pochvalu.
Další významné plus si u mě získal vizuálně i scenáristicky skvěle zpracovanou scénou s pohřbem, která je zpracovaná tak bezprostředně, mile a dojemně, až jsem i slzu uronila. Filmu nelze upřít lehkost, s jakou se vypořádává se zpracováním takto nesnadno uchopitelných témat – a jak je zajímavým, nevtíravým způsobem zapracovává do rodinného snímku. Možná jedinou skvrnkou na kráse je trochu šroubovaný zvrat na závěr. Odhalení, kam pravidelně mizí Tomášův tatínek, může být jediným drobným scenáristickým zaškobrtnutím, nicméně v rámci žánru to jako zásadní zvrat nakonec funguje.
Verdikt
Pojedeme k moři naštěstí netrpí neduhy, které jsou pro mladé režiséry skoro typické. Jde o výborně natočený snímek dospělý tématem, který neztratil nic z dětské hravosti a lehkosti. Jiřímu Mádlovi se podařilo natočit sympatický a velmi kvalitní film, za který se rozhodně nemusí stydět ani v konkurenci známých českých režisérů.
