Petr a Michal spolu sprejovali na gymplu a sprejují spolu dál. Michal se různými podvody a prostřednictvím peněz svého „fotra“ prokousává Vysokou školou ekonomickou, kde akorát balí jednu holku za druhou. Petr se snaží využít svého výtvarného talentu k něčemu konstruktivnímu a alespoň na druhý pokus se dostat UMPRUM.
Gympl Tomáše Vorla považuji za velice výstižnou pohlednici ze středoškolských lavic. Úplně nerozumím Vorlově oblibě přehrávání a do uší bijících postsynrchronů, kdy se hercům pomalu rozcházejí ústa se slovy, ale marast gymnaziálního života je zde zachycen skvěle. Žáky výuka nebaví, učitele nebaví učit žáky, které to nebaví a nikdo pořádně neví, jestli byla dřív slepice, nebo vejce. Zdánlivě bezvýchodnou prázdnotu se všichni snaží zaplnit jak umí, přičemž u hlavních hrdinů je výtahem k vyššímu smyslu bytí sprejování. Tedy něco zdánlivě banálního, či dokonce odporného, ale pro někoho dalšího by mohlo být stejně podřadné třeba ježdění na skateboardu nebo hraní v punkové kapele.
Sprejování zůstalo jako jeden z klíčových motivů i ve volném pokračování Vejška, která však nedokázala na Gympl navázat v tom podstatném. Nějaké věrné zachycení života na vysoké škole nebo alespoň obecného pocitu člověka vysokoškolského věku tentokrát chybí. Zdá se, jako by prostě autoři chtěli dál sledovat osudy sprejerů Petra a Michala a zvolený název se jednoduše nabízel.
Podobně bezmyšlenkovitě působí vlastně celý děj. Když Gympl plynul tak nějak od nikud nikam, k bezčasému hnití v lavicích to vlastně patřilo. Napodruhé už nečinné plácání hrdinů ztratilo nejen svoji originalitu, ale i logiku. Příběh totiž skýtá poměrně výrazný prostor ke konfliktům a růstu, ale nikdy se jej neodváží využít.
Jestli šlo klackovité chování znuděného zbohatlického synka Michala (Jiří Mádl) v „jedničce“ omlouvat jeho nevyspělostí, ze které třeba jednou vyroste, ve dvojce už nejde jinak než jej označit za regulérního sobeckého hajzla. Bere si, co se mu zlíbí, kromě balení holek, sprejování a podvádění ve škole nehne prstem a všem kolem sebe působí akorát potíže. O to je bizarnější, že se s ním Petr (Tomáš Vorel Jr.) po těch letech pořád ještě baví. Kromě sprejování nemají vůbec nic společného. Petr má sice pořád poměrně často manýry ukňouraného puberťáka, nicméně se snaží se sebou něco dělat alespoň profesně, nepije, je vidět, že o svoji alkoholickou matku má upřímnou starost a tudíž i srdce na pravém místě. Na kluka z rozvrácené rodiny docela úspěch.
Právě na rozporu mezi posunem Petra a stagnací Michala by šel krásně rozehrát příběh o rozkmotření (nebo naopak udobření) dvou dávných přátel, které spojuje už jen zvyk a nevyslovené pouto z ilegálních nočních dobrodružství. Nejrůznějších překážek k překonání by se našla celá řada, vždyť Petr už dávno nechápe Michalův bujarý životní styl a Michal zase nechápe, že Petrova přítelkyně (Eva Josefíková) je Petrova přítelkyně. Přesto oba dva protagonisté bez nějakého většího konfliktu proplují vedle sebe bok po boku celým filmem. Na rozdíl od Gymplu už by asi Vorlovi tentokrát vyústění do ztracena neprošlo, a tak na hrdiny přeci jen v závěru čeká několik úskalí, která by mohla podrýt Petrovu šanci na lepší život a Michalovu nikdy nekončící pohodu. Bohužel, oba borci se z problémů nedostanou nějakou výraznou změnou svého životního přístupu a opravdovým vlastním přičiněním, leč v zásadě jen shodou šťastných náhod.
Takže sledujeme příběh dvou povalečů, kteří nezaslouženě proplouvají bez závažných následků životními peripetiemi. Do toho trpíme řadu „vtipných“ postaviček, jako jsou vyhulený kamarád z gymplu nebo zlí policajti, kteří jsou blbí, agresivní a vlastně nedělají nic jiného krom nahánění sprejerů. Postsynchrony jsou sice lepší než v Gymplu, ale pořád patrné. Pokud navíc ve sprejování neshledáváte nic pozitivního, máte další problém. Pečlivě vymalovat obrovskou (třeba i legální) plochu je jedna věc, ale čmárání sotva čitelných písmen na cizí auto, je ve dvaceti jednoduše trapné. A konečně, prakticky po celou dobu hraje hip hop, navíc český! Což skutečně nesedí každému. Ani zdaleka. Na druhou stranu je pravda, že zrovna hip hop prázdné pozérství našich vypečených jinochů ilustruje poměrně věrně.
Jenže světe div se, ona to prázdné nic, plné nesympatických ztracených existencí, není až tak špatná podívaná. A to z několika prostých důvodů. Film má sotva hodinu a půl a Vorel točí s lehkou samozřejmostí, takže děj-neděj utíká rychle kupředu. Ve své podstatě je navíc Vejška především komedie, která je plná vypointovaných situací, slovních výměn a hlášek, které bránici polechtají a mozku dají jasný signál, ať ten zbytek nebere zas tak smrtelně vážně. A pak jsou tu herci. Jakkoliv hraje Jiří Mádl vypočítavého hajzla, hraje ho s obrovskou chutí a charismatem, takže se nad jeho plně uvědomělou a vychutnávanou vyčůraností nelze než dobře nebavit a toho zmetka nemít svým způsobem rád. Kdykoliv by navíc jen vzdáleně hrozilo, že by se na scénu mohla připlížit nuda, vpadnou do děje Jan Kraus a Ivana Chýlková (představitelé Michalových rodičů) a svým perfektním komediálním timingem vystřihnou další libovou etudu ze života zazobaného páru.
Verdikt
Cílová skupina se bude pravděpodobně tetelit blahem, na ostatní diváky čeká méně vydařená kopie Gymplu, která jen bezzubě opakuje to, co už jsme jednou viděli. Tu a tam se podaří zachytit nějakou autentickou situaci ze života mladého vysokoškoláka, ale nějaká celistvá výpověď se tentokrát vytratila. Pokud ale budeme Vejšku brát čistě jako jednoduchou komedii, plní svůj účel více než uspokojivě, především díky charismatickým hercům v několika ústředních rolích.
