Recenze: Argo

Když v roce 2007 Ben Affleck režijně debutoval s celovečerákem Gone, Baby, Gone, spousta filmových fandů si myslelo, že měl sympatický herec prostě kliku. Když o tři roky později opětovně ohromil celý filmový svět s krimi thrillerem Město, již nemohlo být pochyb o jeho tvůrčím talentu. Zlatý hattrick mělo dovršit historické drama Argo, které je inspirováno skutečnými událostmi a odehrává se v tehdy velmi nestabilním Íránu, kde na konci roku 1979 hlasitě doznívá islámská revoluce, v jejímž rámci byl v nepřítomnosti svržen neoblíbený proamerický monarcha šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Následně byla pod pečlivým dohledem ajatolláha Rúholláha Chomejního nastolena teokratická islámská republika.

Právě nenávist k sesazenému vládci, v kombinaci s řadou dalších faktorů, vyústila v útok na americkou ambasádou v Teheránu a její obsazení skupinou islámský studentů a militantů 4. listopadu 1979. Tamější společnost rozzuřilo mimo jiné rozhodnutí amerického prezidenta Cartera ohledně vpuštění nemocného perského šáha na americké území, kde se měl léčit s rakovinou. Nicméně celý kontext dění je mnohem komplikovanější a sahá hlouběji do historie (zásadní je rok 1953), což se vám Affleck pokusí přiblížit v dokumentárně-propagandistické úvodní sekvenci, v níž kontextualizuje pozdější události v íránském hlavním městě. Klíčové je zjištění, že z více než šesti desítek amerických pracovníků ambasády se stala rukojmí, leč dalších šest v kritické chvíli uniklo do rezidence kanadského velvyslance.

Nejlepší příběhy píše sám život

Příběh se zaměřuje právě na osudy těchto šesti Američanů, kteří měli na rozdíl od svých kolegů trošku více štěstí, když se jim podařilo před rozběsněným davem uprchnout. Jejich situace je však stále vážná, tudíž na scénu vstupuje specialista CIA na exfiltraci osob z nebezpečných oblastí Tony Mendez (Affleck), jenž má za úkol přijít s životaschopným plánem na záchranu ohroženého sexteta. Bystrý agent tajné služby vymyslí zdánlivě bláznivý nápad, který však odpovídá takřka beznadějné situaci. Rozhodne se stvořit důmyslnou a důvěryhodnou iluzi, jež má vyústit v osvobození skrývajících se úředníků. Fígl tkví v tom, že sám se bude vydávat za jednoho z členů kanadského filmového štábu, jenž společně s kolegy přijel obhlédnout lokace pro eventuální natáčení fiktivního hollywoodského sci-fi snímku Argo. A právě šestice amerických nešťastníků se má stát zbytkem týmu, což by jim následně mělo otevřít ruku v ruce s novými kanadskými identitami a pasy cestu k vysněné úniku z nebezpečné země.

Nicméně nemůže se jednat o nějakou povrchní záležitost, tudíž je třeba sehnat dokonalé krytí v řadách skutečných filmových producentů a spolutvůrců, zajistit opravdovou mediální propagaci a zejména přesvědčit politické představitele, aby poskytli finanční prostředky. Na tomto místě Affleck výrazně odlehčuje celou situaci, poněvadž hollywoodské postavičky v podání Johna Goodmana a především Alana Arkina hýří nadhledem a sarkastickým humorem. Ostatně celé Argo je zpracováno v odlehčeném duchu. Nečekejte hutné psychologické drama či hlubší náhled do hlavy samotného Mendeze. Scénář se spíše orientuje na dění kolem něho a na praktické přípravy celé operace. Současně se nevyhýbá explicitní i implicitní kritice jednak tehdejších politických elit, ale taktéž si bere na paškál i velící pracovníky zpravodajské služby. Na první pohled apolitickou optiku občas naruší zmínka ohledně priorit a zájmů americké administrativy, které ovšem v klíčovém souboji prohrávají bitvu s lidskostí, zodpovědností a morální uvědomělostí hlavního hrdiny, což je patrně klíčovým poselstvím filmu.

Řemeslně bravurní, scénáristicky nejisté

Není žádným překvapením, že Affleckův poslední režijní počin funguje nejlépe v dramaticko-komediální rovině, kdy je mise na záchranu hrstky Američanů designována a projektována. Jakmile se hraje na vážnější notu, snímek začne působit trošičku nejistě. Někdy vás malinko zatahají za uši dialogy, jinde chybí přesnější kontextualizace či je dění popisováno příliš zkratkovitě. Evidentně nevyužité jsou scény v íránských exteriérech, kde se dalo z napjaté atmosféry vykřesat mnohem více. Je škoda, že tvůrci neukázali přece jenom více odvahy při natáčení některých situací, protože pocity a emoce mohly snímek prostoupit více. Nejedná se o nějaká do očí bijící selhání, ale člověk cítí, že tu a tam se materiál dal vytěžit lépe. Jediným větším nedostatkem je umělá snaha vygradovat posledních patnáct minut, kdy se vám před očima střídají snad všechna thrillerová klišé, jaká si dokážete představit. Očividné úsilí o napnutí diváků, kterým prostě nestačí inteligentní a odlehčená sonda do historie, je bezpochyby kontraproduktivní, poněvadž zmíněné pasáže působí nevěrohodně, účelově a vykonstruovaně. Ačkoliv každý tvůrčí tým disponuje uměleckou licencí, tentokrát se pokus o "vylepšení" reality neukázal jako přínosný.

Problematické sekvence jdou na vrub scénáři, jelikož po technické a řemeslné stránce je Affleck znovu takřka bezchybný. Rád bych také vyzdvihnul výtečně trefenou retro atmosféru, neboť si po čas celé projekce připadáte jak na konci sedmdesátých let. Velmi tomu napomohlo i dobré herecké obsazení. Jedná se o squadru méně známých tváří, přirozeně vyjma Bena a dvojice Goodman & Arkin, jimž sedmdesátky vyloženě sedí. Některé postavy sice nedostanou tolik času, kolik by si zasloužily, ale lze jen těžko říci, že by byl někdo slabinou. Ano, stoprocentně se dá čekat vlna kritiky směřující k herectví Bena Afflecka, jenž sice nijak zvlášť neexceluje, ale hlavní úlohu v podstatě zvládá.

Verdikt

Argo není největší filmovou událostí sezóny, jak se po prvních ohlasech ze zámoří mohlo zdát, ale o nadstandardní a inteligentní historické drama se bez debat jedná. Tam, kde Affleck má přitlačit, tam také přitlačí. Když má zaujmout, tak zaujme. Škoda jen nadmíru klišovitého a strojeného závěru, jenž kazí pracně budovanou atmosféru, jelikož je v něm geniální plán degradován na jednu velkou souhru náhod. Zručná režie je naštěstí samozřejmostí, leč scénář mohl být malinko odvážnější. I přesto byste si neměli nechat osobitý snímek nadaného režiséra ujít, neboť klady výrazně převládají.

P.S.1: V Argu není příliš řešen osud ostatních rukojmích, tudíž nutno dodat, že původně bylo zajato 66 amerických zaměstnanců ambasády v Teheránu. 13 z nich bylo propuštěno mezi 19. a 20. listopadem 1979, další byl kvůli svému nedobrému fyzickému stavu propuštěn 11. července 1980. Zbytek (52) Američanů byl Chomejního režimem vydán v den inaugurace Ronalda Reagana 40. prezidentem Spojených států, tedy 20. ledna 1981.

P.S.2: Mimochodem, sesazený monarcha Muhammad Rezá Šáh Pahlaví, jehož vydání si rozhořčená íránská společnost žádala, zemřel na následky nemoci 27. července 1980 v Sadatově Egyptě.