Zatímco v našich kinech řádí skandální Nymfomanka a filmoví kritici se předhánějí v oslavách i zatracování rozporuplného díla, je čas na malé ohlédnutí za kariérou jejího neméně kontroverzního tvůrce – dánského režiséra a scenáristy Larse von Triera. Není to poprvé (a jistě ani naposledy), co tenhle podivín vyvolal mezi diváky bouřlivé diskuze. Snaha vzbuzovat emoce a upoutat na sebe pozornost je ostatně prostoupená celou jeho filmografií.
Trier se narodil před osmapadesáti lety v Kodani. Od dětství je sužován depresemi a nejrůznějšími fobiemi, což je prý důsledek až příliš liberální výchovy jeho matky (jen pro příklad – až do své smrti Larsovi tajila totožnost jeho biologického otce). Ať už je však příčina Dánových psychických poruch jakákoli, odjakživa se je snažil léčit uměleckou tvorbou a na jeho filmech je to pořádně znát.
Svůj celovečerní debut Prvek zločinu převedl na plátna v roce 1984 a hned za něj sklidil celou řadu ocenění, mimo jiné nominaci na Zlatou palmu ve francouzském Cannes. Velkým předělem v jeho práci byl rok 1995, kdy s několika dalšími dánskými režiséry založil filmařský manifest Dogma 95. Jeho autoři se zavázali, že budou za účelem povznesení domácí kinematografie při natáčení svých snímků dodržovat jistá pravidla, takzvaný „slib čistoty“. Musí se například filmovat výhradně na ruční kameru a je zakázáno používat filtry a optické efekty. Zvuk a obraz nesmí být nahráván odděleně, může být užita pouze hudba, která se vyskytuje v natáčecí scéně. V dějové stránce není přípustný časový a geografický posun, čili příběh se odehrává „tady a teď“.
Už od samého začátku sice byla mnohá z těchto nařízení záměrně porušována, i tak ale Lars a jeho kolegové v tomto období vytvořili své nejpozoruhodnější snímky, díky kterým i tak malá země jako je Dánsko dosáhla svojí tvorbou celosvětové proslulosti (jednou si z nich možná vezmou příklad i čeští filmaři :) ). Ve svých dílech se Trier vždy snažil bourat zažité konvence a vyvolat rozruch. „Film musí být jako kámen v botě,“ zní jeho oblíbené heslo.
Hlavními hrdiny Larsových příběhů jsou obvykle ženy, které jsou nuceny čelit kruté nepřízni osudu nebo se vyrovnávají s nějakým těžkým traumatem. Často se objevují filozofická a sociální témata. Režisér se na plátně nevyhýbá otevřenému zobrazování erotiky a neváhá v tomto ohledu zajít do extrémů, jakoby zkoušel co všechno je ještě řadový divák schopen unést (skupinový sex v Idiotech, ustřižený klitoris v Antikristovi, o Nymfomance snad ani nemluvě). Trierovy filmy jsou rovněž charakteristické košatou stopáží, kterou většinou dávkuje v kratších kapitolách.
Lidé se v podstatě rozdělují na dva nesmiřitelné tábory. Jedni Larsovy snímky bezmezně milují jako jedinou skutečnou alternativu vůči současné komerční produkci, hledají v nich odpovědi na otázky světa, případně se kochají znechucením puritánů a těší se, jakou šílenost nám tenhle severský blázen zase příště přichystá. Druzí tvůrce obviňují s prvoplánového záměru šokovat a filmy hodnotí jako zdlouhavé, divácky nestravitelné a místy hraničící s pornografií. Jedno je však jisté. Triera nelze ignorovat a pokud jste pár jeho dítek viděli, do jedné či druhé skupiny se chtě nechtě musíte časem zařadit. Každý jeho nový projekt je s napětím očekáván. Herci formátu Johnnyho Deppa doufají, že jim jednoho dne zazvoní telefon a budou moci pracovat s potrhlým Larsem. Média rozebírají režisérovy kontroverzní výroky o tom, „jak nemá rád lidi“ a ve skrytu duše je „vlastně nacistou“. A právě o tohle zřejmě dánskému excentrikovi vždycky šlo.
Na závěr si pojďme připomenout pět nejlepších Trierových snímků, jaké před Nymfomankou natočil. Spojují je zejména dvě věci. Všechny posbíraly řadu ocenění na filmových festivalech a mezi odborným i masovým publikem vyvolaly protichůdné ohlasy. Předem podotýkám – jedná se o můj vlastní subjektivně sestavený žebříček, a proto očekávám, že se v komentářích s námi podělíte o ty své.
5. Evropa (1991)
Působivý projekt je vyvrcholením Larsovy první trilogie o „pátrání po duchovním fenoménu prostoru“, ještě před vznikem Dogmatu 95. Příběh je zasazený do Německa, bezprostředně po skončení druhé světové války. V zemi vládne chaos a zklamání po prohraném konfliktu. Z většiny obyvatel ještě nevyprchalo nadšení pro nacistické myšlenky. Někteří dokonce spolupracují s tajnou teroristickou organizací werwulfů. Ústřední postavou je idealistický Američan Leo, jenž přijel do Německa, aby zbídačený stát pomohl postavit na nohy. Netuší, jak zkažený svět ho tady čeká… Filmu dominují bravurní herecké výkony. Černobílá barva dokresluje už tak dost ponurou atmosféru. Režisér si hraje s obrazem a metaforami. Tu odkazuje na Godarda, tu na Igmara Bergmanna. Za mě nejlepší výpověď, jaká kdy byla o traumatech posthitlerovského Německa natočena.
4. Idioti (1998)
První skutečně skandální Trierův film vypráví o skupině mladých kodaňských intelektuálů, kteří provokují své okolí tím, že si hrají na mentálně postižené. I tak všední záležitost jako návštěva bazénu či oběd v restauraci se tím pádem dokáže změnit v pořádný humbuk. Dění je pozorováno očima dívky Karen, jež se k partičce připojila jako poslední a jak se později ukáže, sama skrývá jedno děsivé tajemství. Snímek vyvolal polemiky o hranici vkusu a respektu k lidem s duševní poruchou. Je to vůbec poprvé, kdy se v hraném filmu objevily záběry (byť jen na pár sekund), které by dříve byly vyhrazeny jen pornografickým dílům. Přesto se jedná o velmi zajímavou sondu do lidské duše s neotřelým stylem vyprávění.
3. Dogville (2003)
Tady už byl Lars von Trier světově uznávaným a sebevědomým režisérem, takže na kameře jsou po neznámých skandinávských hercích k vidění i takové hvězdy jako Nicole Kidman, Paul Bettany, John Hurt nebo James Caan. Jednoduchý děj na téma proměnlivosti lidské povahy od absolutního dobra ke zlu, situovaný do amerického zapadákova Dogville je výjimečný především svým provedením. Trier zde používá jen primitivní kulisy (například místo domů jen křídou nakreslené čáry na podlaze) a scéna je tak spíše divadelním jevištěm než filmovým plátnem. Nevšední zážitek jako obvykle podtrhují geniální herci a překvapivé rozuzlení. 
2. Tanec v temnotách (2000)
Nejsem žádným velkým fanouškem muzikálů. O to více mě tenhle filmařský skvost dokázal přibít do sedačky a nechal přes dvě hodiny jen rozpačitě zírat na obrazovku. Tanec v temnotách je depresivním poselstvím o sebeobětování, jemuž dominuje herecký a pěvecký výkon islandské zpěvačky Björk. Jen stručně – příběh nás přivádí do Ameriky 60. let. Hlavní postavou je československá emigrantka Selma, trpící dědičnou chorobou, kvůli níž postupně přichází o zrak. Sama ze svého nuzného příjmu živí malého synka a jedinou radostí v životě je pro ni vystupování v amatérském muzikálu. Osud ji však postaví do strašlivé situace, kdy jakékoli rozhodnutí bude mít tragické následky. Strhující drama oživují krátké hudební vložky a finále je opravdu jen pro silné povahy. Kvůli tomu jsem ochoten odpustit i určité drobné nedostatky (roztomilé rádoby české žvatlání Selmy, trocha citového vydírání diváka v závěru apod.).
1. Prolomit vlny (1996)
Bezmála tříhodinový opus o síle lásky a víry. Protagonistkou je hluboce věřící skotská dívka Bess, jejíž manžel Jan pracuje na naftařské plošině v Severním moři. Jednoho dne Jan utrpí nehodu, po které ochrne na celé tělo. Bess má výčitky svědomí, neboť se předtím modlila k Bohu, aby se její muž brzy vrátil domů. Vizuálně i scenáristicky nesmírně poutavý film. Stellan Skarsgård a Emily Watson hrají jako o život. Zcela určitě jeden z nejlepších evropských snímků 90. let.
