Recenzi na první část Nymfomanky jsme tu měli před nedávnem, a tak bych pro vás měl recenzovat druhou část, nicméně pro mne není úplně jednoduché obě poloviny jednoznačně rozlišit, protože jsem je obě viděl naráz. Mějte tedy se mnou trpělivost, pokud tu a tam odběhnu k první části nebo budu dva filmy vnímat jako jeden, jak to ostatně sám režisér Lars von Trier zamýšlel.
Druhý díl začíná přesně tam, kde první skončil. Opravdu se nejedná o samostatný film, ani na vás nečeká jakékoliv „v minulé epizodě jste viděli“. Pokud neznáte první polovinu Nymfomanky, nemá vůbec smysl, abyste se tou druhou zabývali. A to přesto, že je Trierův film výčtem řady kratších epizodek, které na první pohled mohou působit jako zaměnitelné „veselé“ příhody ze života jedné nymfomanky. Ve skutečnosti ale ve filmu určitá progrese existuje.
Nymfomanka se však nevyvíjí jenom po jednotlivých kapitolách, do kterých je dílo rozčleněno, ale překvapivě má lehce odlišný tón i celý druhý film. Předěl je vložený do relativně pochopitelného bodu Joeina života. Už v prvním filmu samozřejmě je hrdinčina nymfomanie problém. To je jasné už z úvodu, ve kterém vidíme, kam až ji dovedla. Na druhou stranu ale potíže střídá řada světlých chvilek a řekl bych, že i režisér von Trier je v první části o něco hravější. Příběh Joe je vyprávěn s nadhledem a spíš než aby byly krušné výjevy ze života nymfomanky pobuřující či depresivní, vykresluje je Lars s poťouchlým černým humorem. Viz třeba scéna s Umou Thurman, která přijde dětem ukázat milenku, kvůli které se na ně tatínek vykašlal. Také choulostivé pasáže jsou často prodchnuty humorem, popřípadě erotikou, jen výjimečně lze mluvit o nějaké skutečné provokaci, nebo dokonce pornografii.
Druhá polovina začíná v době, kdy už začíná Joe její problém přerůstat přes hlavu a lehkost a hravost začnou slábnout. Nikdy nezmizí docela (scéna, ve které Joe skrze tlumočníka domlouvá sex s mohutným Afričanem), avšak depresivních momentů je tolik, že většinu těch hravějších ubíjejí. Nymfomanie Joe ničí manželství, musíme sledovat, jak upřednostňuje uspokojení před vlastním synem, postupně se vylučuje z běžného sociálního fungování, nastupuje na dráhu zločinu a konečně se dobere až k zuboženého stavu, v jakém jsme ji poznali v první scéně prvního filmu.
Dokonce ani samotný sex není co býval. Chtíč pociťuje Joe stále, avšak ztrácí tradiční schopnost jeho ukojení a musí hledat méně obvyklé způsoby. Později jí zdravotní stav nedovolí uspokojovat libido už vůbec. Jsme tedy nuceni sledovat nejrůznější krvavé bytí, cosi co silně připomíná incest nebo nemocný pohlavní orgán. To vše navíc v podání Charlotte Gainsbourg, která velmi záhy střídá v roli stárnoucí Joe mladou Stacy Martin. Po dvě hodiny tedy sledujeme převážně úpadek, trápení, sebezničující tendence a zbytečně explicitní obrázky ne zrovna atraktivních aspektů sexuality.
Možná je kontrast mezi prvním a druhým filmem záměrný. Možná Trier záměrně ukazuje veselou stránku erotického laškování a neukázněného chtíče, aby diváka mohl ve druhé polovině o to silněji srazit do kolen. Ukázat mu, že každá sranda něco stojí. Podrobit ho stejné frustraci, jakou zažívá hrdinka. Postavy otevřeně mluví o předsudcích a pokrytectví, takže určitě bude možné hledat ve filmu zrcadlo pro naše vlastní podléhání světským svodům, nebo naopak jejich úzkoprsé odsuzování. A možná je režisérovým cílem jen posměvačná hra kočky s myší (my jsme ta myš) a provokace - přinejmenším se nemůžu zbavit dojmu, že úplně poslední scéna slouží pouze k tomu, aby Lars diváka naštval a udělal si z něj dobrý den. Zkrátka nejde říct, že by Nymfomanka nevyvolávala emoce a nenutila diváka přemýšlet o tom, co to sakra právě viděl.
Jenže to mě osobně jaksi nestačí a nestačí mi ani dobří hercim Trierův ohromující smysl pro detail a několik originálních momentů, jaké zaručeně nikde jinde neuvidíte. Nemám pocit, že by Nymfomanka po čtyřech hodinách někam skutečně dospěla a byla něčím výrazně víc, než ilustrací neobvyklého života jedné ztrápené existence. A to je na takhle dlouhý film zkrátka málo. Opravdu si nemyslím, že by Trier dovedl nadstandardní délku obhájit. Nekonečná stopáž tak působí stejně samoúčelně, jako explicitní zobrazování sexuality, bez kterého by podle mě film nic ze svojí působivosti neztratil.
Verdikt
Zatímco první Nymfomanka byla hravá, vtipná a holedbala se, co všechno si dovolí v kině ukázat, druhá část působí dojmem, že ukazuje vlastně úplně to samé, akorát ve výrazně unavenějším stavu. S postupujícím časem je zážitek čím dál tím víc vizuálně i emocionálně nepříjemný, avšak za svoje sebezapření divák nedostává žádnou odměnu. Chybí silná katarze, poselství, skutečný vhled do duše hrdinky nebo alespoň výrazně silnější koncentrace vypravěčských hrátek. Druhý Nymfomanka je tak ze všeho nejvíc urputným soubojem o zachování divácké pozornosti, která se pod náporem ubíjejících obrázků postupně ztrácí.
Zpětně už asi nikdy nebudu schopný posoudit, jestli by na mne druhá polovina působila jinak, pokud bych ji viděl s určitým odstupem a stejně tak je mi jasné, že pokud vás zaujala (stejně jako mě) polovina první, na tu druhou si zkrátka zajdete. Von Trier se mi někde nejspíš tiše směje a budiž mu přáno, nicméně mi vážně uniká, co chce proboha ukazovat v pětapůlhodinové verzi. Nicméně kdo ví, jedině ta má být tou původně zamýšlenou a pravou, tak třeba mi po jejím shlédnutí konečně dojde, co nám vlastně chtěl básník říci.
