Česká kinematografie má svůj holocaust a komunismus, Spojené státy otroctví a segregaci. Všechno jsou to silná témata, která nabídla na obou stranách oceánu nezapomenutelné filmy. Občas ale dojde k takové konstelaci, že film s jakkoli relevantním a přínosným tématem doplatí na přesycenost trhu. Zatímco se ale české filmy už jen předhánějí v tom, který z nich dostane z diváků nejlacinějším způsobem co nejvíce slz, Angličan Steve McQueen bojuje s přesně rok starou konkurencí, spodobněnou Nespoutaným Djangem, opravdu statečně.
Drama 12 let v řetězech sleduje skutečné osudy svobodného černocha Solomona Northupa (Chiwetel Ejiofor), který byl pod záminkou muzikantského melouchu nalákán dvěma podvodníky do pasti a poté na dvanáct let prodán do otroctví hned dvěma majitelům, pobožnému a benevolentnímu Williamu Fordovi (Benedict Cumberbatch) a následně zvrhlému Edwinu Eppsovi (Michael Fassbender).
Nasnadě je samozřejmě srovnání s Nespoutaným Djangem Quentina Tarantina. Nejenom, že se oba filmy natáčely na stejných lokacích, ale hrají v nich i stejní komparsisté. Přístup obou režisérů je ale samozřejmě diametrálně odlišný. Zatímco Tarantino razil odlehčený přístup s občasnými záchvěvy nekompromisního dramatu a jeho Django je téměř komiksovou a přestřelenou dobrodružnou jízdou, McQueen přináší nekompromisní syrové drama s občasnými závany groteskna, které však mají k nějaké zábavě opravdu daleko. Solomon vlastně cestuje po opačné linii než Django a během filmu se postupně sžívá s faktem, že se ze svobodného občana stal otrokem.
Steve McQueen má jednu obrovskou výhodu a tou je, že se může stavět k tématu stejně jako se Paul Greengrass stavěl k 11. září v United 93. Coby Angličan má odstup jednoho oceánu, a tak není 12 let v řetězech žádnou patetickou a paradoxně ani černobílou snůškou dobových výjevů, které by se staraly hlavně o to, aby neznechutily nějakou jižanskou paničku a neurazily nějakého černošského právníka z Washingtonu. Neexistují tady postavy zlých bělochů a utlačovaných černochů. Pokud by byl Solomon bělochem, soucítili bychom s ním stejně, jako bychom cítili nenávist a odpor k Fassbenderově Eppsovi, i kdyby byl zahraný černochem. McQueen razí objektivní a dokumentaristický přístup, postavy sleduje v dlouhých záběrech, často ani neprostříhává na detaily tváří. Bezesporu právě zásluhou sebejistého a osobitého režijního vedení kráčí Solomon hrdě vpřed a nutno říci, že to dokázal i přesto, že je svázaný hned několika okovy.
Prvními okovy jsou stránky scénáře. John Ridley nedokázal napsat silné drama s výpovědní hodnotou už v Red Tails, filmu, který sledoval osudy černošských pilotů za druhé světové války. Nedaří se mu to ani teď. Pominu všechny výtky, které bych mohl filmu zákeřně vyčítat, tedy že nabízí již viděné, že spoléhá spíše na obecná téma než na konkrétní osud a že ačkoli bychom si se Solomonem těch dvanáct let vyměnit nechtěli, nestane se během té doby nic neobvyklého, nic, co by jeho příběh odlišovalo od jiných. Chci se teď spíše zaměřit na problémy techničtějšího rázu. Ridley nedokáže pojit jednotlivé scény (Solomon putuje z plantáže na plantáž bez bližšího vysvětlení), nedokáže efektivně odlišovat jednotlivé roky Solomonova věznění (osobně mi přišlo, že to celé trvalo tak rok) a nezvládne stručně představovat postavy, neumí propracovat jejich pohnutkami. Nejpatrnější je to na Fassbenderově postavě Edwina Eppse, která tvoří protipól k Ejioforově Solomonovi a ve filmu společně s ním dostane největší prostor. Do hlavy tohoto otrokáře se nedostaneme a jak jsem řekl, je pouze McQueenovou zásluhou, že dokáže nad touto šablonovitou postavou vytvářet tak silnou auru realističnosti. Ještě horší je to u postavy Brada Pitta, která nabírá až komických obrysů. Pitt se zjeví na scéně stejně tak rychle jako z ní zmizí a od prvních chvil zpodobňuje udatného spasitele, který má coby deus ex machina vyřešit všechny těžkosti.
To, co bych však nikdy netušil, že budu filmu vytýkat, je hudba Hanse Zimmera. Dlouho se prohlašovalo, jak odlišný přístup skladatel k filmu zvolil a o to více jsem byl překvapený, jak krutě se mi přehnané očekávání vymstilo. Pokud si dobře vzpomínám, ve filmu zazní pod pět odlišných hudebních motivů, z toho čtyři na ploše 130 minutového filmu pouze jedinkrát. Hlavní Solomonův hudební motiv využívá stejnou akordovou progresi jako Zimmerův "Time" z Počátku, takže zní naprosto totožně a opakuje se bez ozvláštnění téměř každých deset minut, až se stává nefalšovaně otravným. Pěkný dobový motiv "Washington" trvá pouhých třicet vteřin a zbylé motivy se těžko hudebně definují, jelikož jsou tvořeny výhradně údery na nejrůznější perkuse nebo zkreslenými nástroji a jejich orchestrální šíře se ke komornímu filmu rušivě nehodí.
Verdikt
Mohutná síla a nesporný režijní talent Steva McQueena táhnou tohle fyzické a nezaujaté drama kupředu, zatímco ho bičuje průměrný scénář a hudba. Členové hvězdného ansámblu přichází a mizí, aby uštědřili Solomonovi či jeho přátelům ránu na duši či zádech, ale žádný z nich se nedokáže stejně tak nezapomenutelně zapsat i do mysli diváka. A o to hůře diváka neamerického. Upřímně ale filmu vytýkám spíše malichernosti, protože je ve své podstatě stále konzistentním dílem, které staví svůj příběh nad nějaké oscarové ambice a ukazuje, že i velcí hollywoodští hráči občas nestačí držet krok s jedním cílevědomým Angličanem.
