Recenze: Nespoutaný Django

Quentin Tarantino je vším možným, ale na prvním místě je především velkým milovníkem filmu. Proto tak často ve své filmografii skládá poctu svým oblíbeným autorům a jejich dílům, pročež ho část publika považuje za pouhého napodobitele. Nicméně jak trefně zaznělo v jednom z propagačních rozhovorů k Djangovi, jedná se o pouhý úhel pohledu a klidně se dá říct, že Tarantino ke svým vzorům a inspiracím přistupuje podobně jako třeba dýdžejové, kteří si také berou již jednou použité prvky a remixují je v dosud netušených kombinacích. A vzhledem k tomu, že Tarantino doposud prvky spaghetti westernu kořenil většinu svých předchozích filmů, je jedině logické, že se své velké lásce konečně oddává naplno. Povedlo se mu z tisíckrát probádaného divokého západu vytěžit něco nového?

Nespoutaný Django se odehrává v polovině 19. století na jihu Spojených států amerických, tedy v době, kdy jedním z pilířů socioekonomického fungování jižanských států byla práce černých otroků. Černoch byl považován za nižší živočišný druh a majetek, byl označován (dnes již hanlivým) termínem negr. A právě v takovém prostředí operuje i lovec odměn, německý přistěhovalec doktor King Schultz (Christoph Waltz). Možná že právě jakožto vzdělaný cizinec zastává k černochům podstatně méně negativní postoj, než jeho momentální okolí, nicméně primárně je Schultz pragmatický člověk, který titulárního otroka Djanga (Jamie Foxx) osvobodí z jednoho prostého důvodu: Django pro něj dokáže identifikovat tři zločince, na které je vypsána tučná odměna. Schultzovi ale začne zvídavý Django přirůstat k srdci, podle svých slov za něj cítí zodpovědnost, a tak mu slíbí, že až spolu shrábnou několik odměn, pomůže mu osvobodit jeho zotročenou ženu Broomhildu (Kerry Washington), kterou vlastní plantážník Calvin Candie (Leonardo DiCaprio).

Základní příběh je opravdu takhle prostý a nějakých výraznějších zákrut či odboček se v něm nedočkáme. V té nejjednodušší rovině je Django přímočarý western, ve kterém je zdánlivě jasně definované dobro a zlo, a ve kterém hrdina a jeho mentor jedou zachránit hrdinovu milou. Tarantino ale svůj na první pohled jednoduchý obraz obohacuje o další a další vrstvy a samozřejmě také o výtečnou techniku. Quentin dostal na film doposud největší rozpočet své kariéry (100 milionů dolarů), a tak nás kameraman Robert Richardson může opájet velkolepými záběry majestátných velehor, kvetoucích plantáží i rozbahněných westernových městeček. Pokud hrdina vstupuje na scénu, pak jedině v rozmáchlém gestu, když stříká krev, musí to být v teatrálních proudech, které v ideálním případě pokropí záhon bílých květin. Nespoutaný Django je zkrátka překrásně natočený film, jehož velkorysý vizuál vytváří spolu s typicky skvěle seskládaným soundtrackem (vybírat písně Tarantino prostě umí) podmanivou atmosféru, která vás okamžitě pohltí a už nepustí.

Django ale není v žádném případě pouze o stylu a stylovosti, to co z něj činí výjimečný film je Tarantinův scénář, jeho témata, dialogy, které by se daly tesat, a perfektní herci, kteří ty dialogy dokáží pozvednout o další příčku. Z filmu je na první pohled patrné, že otroctví není žádná selanka, a Nespoutaný Django se ho nebojí v klíčových momentech líčit patřičně barvitě, nicméně i přes určitou schematičnost základní zápletky nás Tarantino nekrmí černobílou pohádkou o zlém bílém muži a chudáčkovi černouškovi.

Napříč příběhem se setkáváme s řadou nejrůznějších posluhů, ze kterých nesnášenlivost vyloženě odkapává, nicméně jako hlavní záporák příběhu na první pohled vystupuje Calvin Candie, jehož DiCaprio dokázal vykreslit jako živoucí postavu, která má pro své nadřazené chování logické důvody, umí je prezentovat a dokáže dokonce projevit pochybnosti. Perfektním kontrastem k plantážníkovi Candiemu je jeho černý majordomus Stephen (taktéž bravurní Samuel L. Jackson), který se v krutém systému naučil „chodit“ a chladnokrevně ho využívat ve svůj prospěch. Jako určitou morální protiváhu lze považovat doktora Schultze, který se postupně vytahuje ze své pragmatické ulity a předkládá nám větší a větší projevy lidskosti. 

Zdaleka nejméně vděčnou úlohu má Jamie Foxx, jehož Django velkou část filmu působí především jako jakýsi zúčastněný vypravěč, tichý pozorovatel, kterého osud popostrkuje příběhem. Teprve v samém závěru mu nezbude nic jiného, než na sebe naplno vzít roli proaktivního hrdiny, který tak jako bájný Fénix povstane ze všech zdánlivě zpopelněných nadějí a silou své (svobodné) vůle se pokusí dotáhnout hrdinskou etudu ke zdárnému konci.

A právě tady lze hledat těch několik málo výtek, které lze proti Nespoutanému Djangovi mít. Někomu může vadit už lehce upozaděný hrdina, mě osobně pak úplně nesedl především jeho přerod v muže činu. Proslýchá se, že Tarantino poměrně výrazně stříhal a možná že by filmu opravdu neuškodilo, kdyby se ve střední části přidalo několik scén, které by Djangův vývoj ilustrovaly důkladněji. Některé momenty by naopak z filmu šly klidně vynechat a stopáž by tak zůstala v únosných mezích. Konkrétně mám na mysli několik komediálních situací, jmenovitě třeba s hostujícím Jonahem Hillem, které sice izolovaně fungují výtečně, ale malinko se vymykají z atmosféry zbytku filmu a nikam neposouvají děj. Úplně jsem se nedokázal sžít také se závěrečným dějstvím, před nímž film svým způsobem dospěje ke svému vrcholu, který už nikdy, přes veškerou bombastičnost a efektnost, nedokáže překonat. A dost možná za to může právě ne zcela dotažená práce s postavou Djanga. Na druhou stranu už teď mám pocit, že při opakovaném zhlédnutí by výsledný dojem mohl být lepší, tak uvidíme.

Verdikt

Django Unchained je výtečně natočená zábava, u které se především díky hravým dialogům a vynikajícím hercům nebudete ani na vteřinu nudit. Dobrodružství a komedie spolu fungují ruku v ruce, dojde i na Tarantinovo typické vychutnávání akce a násilí obecně. Pod tím vším se navíc ukrývá barvitý pohled na jedno z nejbolestivějších témat americké historie a pod kapotu lidské přirozenosti. V danou chvíli mám možná vřelejší vzpomínky na Tarantinovy starší snímky, ale na Djangovi je patrné, že je to jeden z těch filmů, ve kterém s každým dalším zhlédnutím objevíte něco nového a už teď se nebojím říct, že se jedná o jeden z nejlepších filmů, jaké letos uvidíme.