Režisér Lee Daniels si musí připadat tak trošku jako na houpačce. Kvalita jeho snímků totiž povážlivě kolísá. Kariéru nastartoval podprůměrným thrillerem Stín zabijáka, pak si došel pro zlatého plešouna za vychvalované drama Precious, aby se loni vrátil do vod průměru s živelným, leč obsahově vykastrovaným jižanským Reportérem. Tentokrát se chopil nadmíru silného tématu, když se inspiroval skutečným životem černošského komorníka, který několik desetiletí (1952 - 1986) obskakoval nejmocnější muže planety v Oválné pracovně Bílého domu. Daniels se zcela správně rozhodl zasadit malé dějiny jednoho neobyčejně zajímavého života do obecnějšího rámce boje Afroameričanů za zrovnoprávnění v rámci poválečné americké společnosti, jež nedokázala dostát slibům uvedeným v Deklaraci nezávislosti či v Prohlášení o osvobození otroků.
Tematika sama o sobě obsahuje patřičný dramatický náboj a ohromný potenciál, avšak nepochybně skýtá nebezpečí, že vyprávění sklouzne k povrchnímu moralizování, které bude zaobalené do nezáživného popisu historických událostí. Nestalo by se to poprvé a zřejmě ani naposled. Ačkoliv Komorník (The Butler) místy opravdu působí jako tuctová učebnice dějin Spojených států, což se ovšem – přiznejme si – leckomu v Evropě může hodit, nikdy se nespokojuje s prostým a nekritickým oplakáváním přetěžkého údělu černošské minority. Nutný politický, společenský a historický kontext sice podává Daniels tu a tam dosti zjednodušeně a útržkovitě, současně však docela poutavě, když se zcela přirozeně snaží vypíchnout ty nejpodstatnější postavy a milníky historie. Těšit se tak můžete nejen na pěknou řádku amerických prezidentů, mezi nimiž vyniká Richard Nixon v podání Johna Cusacka, ale rovněž na bojovníka za lidská práva Martina Luthera Kinga, radikální militantní skupinu Černí panteři či hnutí proti válce ve Vietnamu. Klíčem k úspěchu je pak zručné zakomponování životního příběhu Cecila Gainese, zmíněného komorníka, do mozaiky překotných společenských změn druhé poloviny dvacátého století.
Nikoho asi nepřekvapí, že o poznání zajímavější a výživnější je ona mikroperspektiva, v níž sledujeme osudy sympatického Cecila, kterého si s bravurou sobě vlastní střihnul Forest Whitaker. Daniels velmi poutavě popisuje rozdíly v přístupech jednotlivých generací Afroameričanů k nerovnému společenskému systému, když hlavní hrdina nezapře dobu, ve které vyrůstal. Tehdy se za neposlušnost či drzost černoši stříleli, tudíž ona disciplinace je hluboce zakořeněna v jeho mysli. Nicméně časy se mění a především v šedesátých letech odpor proti absurdní nespravedlnosti nabírá na obrátkách, což se nejednou dotkne i rodiny hlavního hrdiny. Celý film je vlastně sondou do rozpolcené hlavy a duše člověka, který po velkou část života prožil ve zrovna tak rozpolcené společnosti, leč na rozdíl od jiných občanů tmavé pleti se mu dostalo šance na poměrně důstojný život. A právě ambivalentní přístup k „bílé“ americké demokracii a obava ze ztráty těžce vydřených jistot jsou z hlediska obsahu hnacím motorem řemeslně solidně zvládnutého snímku.
Danielsův počin si bezesporu zaslouží pozornost divácké obce, ale v žádném případě se nejedná o revoluční záležitost. Film samotný nikterak významně neobohacuje žánr, protože se (docela úspěšně) drží zažitého mustru. Jedná se o tradičně odvyprávěný životopisný příběh, protkaný problematikou rasové diskriminace, jemuž chybí více invence a nápaditosti. Klidně bych odpustil občasnou informační nepřesnost, čímž nemám na mysli, že tvůrci se od osudu skutečně žijícího afroamerického komorníka v Bílém domě čas od času odchýlili, jelikož to vposledku nehraje až tak důležitou roli. Avšak nedostatek odvahy prostě prominout nechci, zvláště u režiséra, který potenciál točit osobitě nesporně má. Na druhou stranu mě relativně dlouhý snímek ani chvilku nenudil a vpravdě klidně si ho střihnu znovu. Otázkou je, zda se pořád nebudu sám sebe ptát, proč že se to Lee Daniels držel tak při zemi.
V závěru si neodpustím jedno rýpnutí do scénáře, neboť snímek od začátku do konce bojuje za myšlenku, že nezáleží na barvě pleti, nýbrž na charakteru a úmyslech. O to víc mě zamrzelo, že hlas pro budoucího prezidenta Baracka Obamu je v závěru interpretován v prvé řadě jako volba černocha, nikoliv jako podpora člověku, jenž si hlasy zaslouží kvůli svým názorům, zásadám a přesvědčením. Možná (velmi pravděpodobně) to tak tvůrci nezamýšleli, ovšem na mě to přesně takto zapůsobilo.
Verdikt
Komorník měl potenciál nadchnout, jenže cestu na výsluní mu zkřížila stokrát ohraná šablona životopisných snímků. Logickým vyústěním je tradičně pojatý příběh o neobyčejné kariéře vcelku obyčejného člověka, který si až na sklonku života uvědomil, že radikální proměna způsobu uvažování o světě je nutnou podmínkou pro kýženou změnu společenských poměrů. To není samozřejmě nic objeveného. Problém však tkví v tom, že každý musí začít sám u sebe, což často není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Forest Whitaker si hlasitě říká o oscarovou nominaci, nicméně Danielsův bojácný styl patrně zapříčiní, že volání nebude vyslyšeno.
P.S.1: S tou sedmičkou je to tak na hraně, ale nakonec jsem se rozhodl zaokrouhlit nahoru, i když šestka by možná lépe odrážela výše napsané řádky. Důvodem k přimhouření obou očí budiž dokonalý herecký výkon Foresta Whitakera.
P.S.2: Kdo si chce přečíst o faktických rozdílnostech mezi Whitakerovou postavou a reálně žijícím zaměstnancem Bílého domu (jmenuje se Eugene Allen), nechť mrkne sem. Nemusím snad zdůrazňovat, že text je plný spoilerů. Číst by tak měli především ti, co Komorníka již zhlédli.
