Filmy z arabských zemí (snad kromě Iránu, jehož národní kinematografie se již od 60. let minulého století těší značné oblibě v zahraničí) nepatří mezi divácky nejvděčnější. Často velmi detailně znázorňované změny v muslimské společnosti, emancipace žen, mezigenerační problémy, odklon od víry a další obdobná témata, jsou pro Evropana leckdy příliš vzdálená, než aby se s nimi byl schopen nebo ochoten aspoň částečně identifikovat. S tématem možná poněkud univerzálnějším naše kina přepadl film Omar, palestinského režiséra Hanyho Abu-Assada, který patří mezi přední palestinské filmaře, především pro jeho úspěch s filmem Ráj hned teď. Film o dvou kamarádech rozhodnutých spáchat sebevražedný atentát v ulicích Tel Avivu, jakožto projev odporu proti okupaci a ponižování palestinského obyvatelstva, byl, i přes četnou kontroverzi, kterou vyvolal, nominovaný americkou filmovou akademií na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Omar je Assadovým návratem do izraelsko-palestinské tematiky z pohledu méně naslouchaných Palestinců a v Cannes vzbudil kladné reakce, které vyústily až v cenu poroty.
Podobně jako v Ráj hned teď, i zde je hlavním protagonistou mladý Palestinec Omar, kterého nelze označit za žádného islamistického fundamentalistu. Jendá se o obyčejného pekaře, který se není ochoten smířit s útiskem a represí izraelské armády a žádný jiný, než agresivní odpor nezná. Denně přelézá betonovou zeď přetínající zemi, která ho odděluje od lásky mladičké Nadji, mladší sestry Tareka, jenž je Omarovým přítelem z dětství a organizátorem odboje za svobodnou Palestinu. Třaskavý čtyřúhelník uzavírá další kamarád, chlapec Amjad, také skrývající tajné city k Nadje. Po uskutečnění atentátu je Omar zatčen izraelskou tajnou službou a fyzicky i nervově drásán, dokud není donucen spolupracovat jako konfident.
Rázem se nám politicky zabarvená melodrama opepří napětím a vnitřním bojem hrdiny ve stylu Volavky (možná budete znát spíš Scorseseho remake Skrytá identita). Výsledek není vůbec marný, dokonce díky dobře napsaným charakterům Omar překonává doposud slavnější Ráj hned teď. Motivace postav nejsou jen matně načrtnuté, nýbrž v průběhu filmu postupně odhalované, což zapříčiní nejeden dějový zvrat a závěrečnou katarzi ve stylu antických tragédií. Zatímco pro odhodlání hlavního hrdiny Ráje hned teď jsme mohli najít jen málo pochopení, Omar je poháněn láskou a touhou žít normální život v nenormální situaci. Jen okolnosti našemu pekaři nepřejí.
Namísto poklidného soužití s milovanou, se tak stává denním chlebem hlavního protagonisty prchání před policií klaustrofobickými uličkami (za řemeslné zpracování by se nemusel stydět ani hollywoodský režisér frenetického akčnáku) a přesvědčování kamarádů o své věrnosti odboji. Koneckonců je to právě důvěra, její křehkost a složitost znovuzískání, co lze označit vedle politické angažovanosti režiséra jako stěžejní téma filmu. Vedle již zmiňované řemeslné zručnosti a skvěle nasnímané akci je také další předností snímku důraz na autenticitu. Assad se rozhodl do všech rolí obsadit neherce a obzvlášť u představitele hlavní role Adama Bakriho se tomu nechce věřit, ve společných scénách s Leem Lubany (představitelka Nadji) se divák cítí až lehce provinile, že tiše sleduje intimní rozhovor zamilovaného páru. Až tak přirozeně ve svých rolích působí.
V jednom z rozhovorů v Cannes Hany Abu-Assad uvedl, že se v Omarovi snažil spojit politický thriller a tragickou romanci a výsledný patvar poměrně funguje. Na kráse tak snímku ubírá pouze skutečnost, že se tvůrci nevyvarovali několika přebytečných klišé, která snižují výsledné realistické vyznění filmu.
