V roce 2001 vypustil do světa Pixar svůj čtvrtý celovečerní film Příšerky s.r.o. Z filmu se stal mezinárodní hit, který posbíral spoustu ocenění, skvělých kritik a půlmiliardové tržby. Po dvanácti letech se nyní Pixar pokouší navázat na slávu prvního dílu vůbec prvním prequelem v historii studia, v němž se tvůrci soustředí na školní léta Mikea a Sulleyho a vznik jejich přátelství.
Ještě jako malá příšerka navštívil Mike se školní exkurzí továrnu na energii (známou z jedničky), která ho uchvátila natolik, že se rozhodl udělat cokoliv, aby v ní mohl v dospělosti pracovat. K tomuto cíli však vede pouze jediná cesta: vystudovat Katedru strašení a stát se strašákem. O mnoho let později je konečně přijat na Univerzitu pro Příšerky, kde se potká se Sulleym, Randallem Bogsem a dalšími postavami z jedničky, ale kromě toho i se spoustou nových příšerek, jako je přísná děkanka paní Kudlanková a mnoho spolužáků.
Mike má ale problém. Ačkoliv dokonale ovládá veškerou teorii, samotné strašení mu vůbec nejde. Není ani trochu strašidelný. Na rozdíl od ležérního machra Sulleyho, který má ke strašení přirozený talent a na šprtání teorie kašle. Proto také mezi oběma příšerkami panuje od první chvíle pořádná řevnivost. Brzy však budou muset začít spolupracovat, protože jim Kudlanková pohrozí vyloučením, a jediným způsobem, jak se na škole udržet, je vyhrát turnaj studentských spolků ve strašení. Bohužel jediný spolek, který jim otevře dveře, je banda těch největších mimoňů, loserů a nezmarů z celé školy. Mike má před sebou nelehký úkol: společně se Sulleym vycepovat svůj tým neschopáků a dohnat je k vítězství v turnaji – jinak bude muset školu definitivně opustit a na práci v továrně zapomenout.
V prvních Příšerkách byl klíčový originální a působivý koncept dvou světů, lidského a strašidelného, které se do určité míry prolínají, do určité míry je jeden před druhým utajený, a do určité míry se navzájem ohrožují. Svět lidí tvořil rámec pro celý příběh, a interakce lidí se světem příšerek byla spouštěčem zápletky. Bez lidského prvku, bez koexistence těchto dvou světů by se vám nepodařilo děj prvních Příšerek převyprávět. Právě díky takovýmto nápadům jsou pixarovské snímky tak zajímavé a odlišují se jak od produkce konkurenčního studia Dreamworks, tak od mnoha hraných filmů. Je příznačné, že podobně fantastickou myšlenkou disponoval i vůbec první pixarovský celovečerák Toy Story - Příběh hraček (1995). Oba dva filmy jako by odpovídaly na otázku, kterou si může klást jakékoliv dítě s velkou fantazií: Co když jsou hračky ve skutečnosti živé, ale hýbou se, jen když se nekoukáme? Respektive: Co když k nám skrze šatní skříň přicházejí příšerky z úplně jiného světa?
V Univerzitě pro příšerky ale konfrontace těchto dvou dimenzí (světa lidí a světa příšerek) na rozdíl od prvního filmu nehraje žádnou roli, lidský element je zatlačen tak moc do pozadí, že se v podstatě vytratil a děj rozvíjí vcelku banální zápletku výhradně ze světa příšerek. Když se totiž tvůrci vzdali toho, co bylo na prvním díle tak originální, tedy dvou propojených dimenzí, tak jim zbyly už jen postavy, což jsou loutky, které mohou sehrát cokoliv. V tomto případě třeba příběh o rivalitě dvou spolužáků, kteří se snaží vypořádat se studiem na vysoké škole a postupně se z nich stanou nejlepší kámoši. Vlastně se jedná jen o variaci na 30 let starý film Pomsta šprtů. To je docela smutný posun od prvního dílu, že? Už z tohoto shrnutí je jasné, že veškerá návaznost na první Příšerky je spíše arbitrární, protože pro takto přímočarý příběh vůbec není podstatné, jestli jsou jeho protagonisté příšerky, nebo ne. Stejně dobře by se mohlo jednat o lidi, ryby, auta či brouky, nebo cokoliv jiného. Jenže film, který se může pyšnit Příšerkami v názvu, má samozřejmě lepší startovní pozici, než kdyby museli v Pixaru vymýšlet něco zbrusu nového.
Problémem Univerzity pro příšerky je to, že tento konkrétní námět o spolužácích z univerzity v sobě nemá nic z typické pixarovské výlučnosti, která charakterizuje předchozí filmy studia, a je ze své podstaty natolik univerzální a obyčejný, že by se v tomto fantastickém vesmíru, který byl divákům předložen v prvních Příšerkách, ani nemusel odehrávat. Což vynikne tím spíš, že zde tento vesmír leží naprosto nevyužit, funguje jen jako ozvláštňující kulisa, která zakrývá nečekanou jednoduchost příběhu.
Je to jako by se scenárista nějakého dalšího pokračování Příběhu hraček rozhodl, že všechny hračky zůstanou zamčené v Andyho pokoji. Mohou mezi sebou sehrát jakýkoliv příběh – třeba také svou vlastní variaci na Pomstu šprtů – ale jakmile zůstanou omezené pouze na svůj svět a schází interakce s lidskou dimenzí, tak vlastně není důvod, proč by měl divák vědět, že nějaký další svět mimo Andyho pokoj existuje. A přesně tohle se stalo v Univerzitě pro příšerky. Bez kontaktu s lidským prvkem schází impuls pro skutečně originální zápletku, místo níž nastupuje obyčejný příběh, který už jsme v jiné podobě viděli stokrát. Místo namáhavého vymýšlení zcela originálního světa si v Pixaru ulehčili práci a předložili divákům líně zkoncipovaný projekt, nad nímž se zjevně nikdo příliš nezapotil. Asi nejsem sám, kdo od Pixaru čekal větší invenci.
Verdikt
Univerzita pro Příšerky není špatný film. Režie, animace i jednotlivé gagy jsou stále na velmi vysoké úrovni, takže je možné si ji bez problémů užít. Přesto však v kontextu další pixarovské tvorby zamrzí nečekaná banalita příběhu. Zatímco v prvním díle šlo o hodně - existence celého světa příšerek byla v ohrožení - tak aktuální film předkládá pouze přímočarou historku o tom, že než se z Mikea a Sulleyho stali nejlepší kámoši, tak byli rivalové. Překvapivé je i to, že návaznost mezi prvním a druhým dílem není ničím podmíněná, stejný příběh by se mohl odehrávat i v lidském světě nebo kdekoliv jinde a na jeho poselství by se nic nezměnilo. Na Dreamworks by to nebylo špatné, ale od Pixaru už jsme si uvykli na podstatně sofistikovanější kousky.
