Marvel započal svoji výpravu do televizního světa minisérií WandaVision. Ta pojednává o tom, co se dělo s Wandou Maximoff (Elizabeth Olsen) po událostech Avengers: Endgame. A pojednává o tom dost netradičně. V prvních dvou epizodách je znenadání naživu dříve zesnulý Vision (Paul Bettany), který se spolu s Wandou stěhuje do domu na předměstí. Dvojice přijíždí zdánlivě odnikud, má dost mlhavou představu o tom, co bylo předtím a celkově je tak nějak vytržená z běžné existence. Jsme o několik desetiletí zpátky, některé věci v sousedství nehrají, čas zároveň stojí i bere dekády skokem. A ještě je to celé černobílé a vyprávěné jako sitcom. V tom všem zmatku je jasná jedna jediná věc: Wanda s Visionem žijí společnou idylku a hodlají udělat vše proto, aby ji udrželi.
Po prvních dvou epizodách se musí nechat, že jde ze strany Marvelu rozhodně o zajímavý experiment. Zatím postrádáme zásadní aspekty typické pro superhrdinské příběhy. Míra spektáklu je více méně nulová. Jsme v typických sitcomových kulisách, kdy trávíme většinu času v kuchyni a obýváku a podstatná část veškerého dění závisí na dialozích, v nichž nově přistěhovalý pár zkrátka usiluje o to, aby zapadl do sousedství. Wanda i Vision tu a tam použijí svoje nadpřirozené schopnosti, ale nebavíme se o bitvách energetických paprsků nebo jakékoliv formě násilí či vzruchu. Zatím se tu a tam projde stěnou nebo nádobí magicky poletuje vzduchem. Všechno to slouží ke komediálním účelům, popřípadě aby to podtrhlo, že navzdory upřímné snaze android a jeho čarodějnická partnerka nejsou tak docela obyčejný pár.
Také chybí na první pohled patrný konflikt a vnější nepřítel. Dvojice nebojuje s žádným otevřeným zlem. Nehrozí válka, nepovstal šílený psychopat, nepachtíme se za mocným artefaktem. Zatím toliko cítíme, že zapadnout není pro ústřední dvojku snadné a musí se hodně snažit, aby neuklouzla. Aniž bychom zatím přesně věděli, proč vlastně je pro oba nenápadnost (nebo snad iluze obyčejnosti) tak důležitá. Velkými překážkami dosavadních epizod jsou tak vaření večeře či pobavení sousedů – obecně tedy společenské výzvy, z jakých by dokázaly ždímat zápletky i hrdinové bez nadpřirozených schopností (akorát průběh a řešení jednotlivých situací by se u nich poněkud lišil).
Přesně po tomhle přitom celá řada diváků už dlouho volala – není třeba vždy superschopnosti spojovat s akcí a bombastičností. Pro jednou nám prostě ukažte, jak se se schopnostmi žije obyčejný život. To je na rozdíl od stínání vesmírných monster něco, co nevidíme zrovna každý den. A ve výsledku je to fajn relax. Řešit se superhrdiny slasti strasti idylky na předměstí je nevinná zábava, kdy pobaví střetávání nadpřirozeného (komiksového) se světským, ale také důsledná snaha autorů o nápodobu starých seriálů. Kamera, hudba, dekorace, kostýmy, chování postav, společenská situace, výběr zápletek, styl humoru…to všechno scenáristka Jac Schaffer, režisér Matt Shakman a jejich štáb a herci skvěle napodobují. Je patrné, jak si všichni návrat do minulosti užívají a krom nasazení a důrazu na detail se divák může pousmát i nad tím, jak autoři trefně poukazují na stereotypy žánru a doby (aneb dobrá hospodyňka má vždycky v záloze připravenou slavnostní hostinu pro nečekané hosty, protože co kdyby náhodou).
Jakkoliv je ale příjemné sledovat pečlivě zpracovaný retrositcom, který dává příležitost naše oblíbené hrdiny zasadit do nového světla, v součtu to určitě může být pro některé diváky málo. Humoristické seriály umějí být v dnešní době daleko říznější. Tady kadence povedených vtipů není slabá, ale že by se divák vyloženě řezal smíchy, to ne. Něco mi říká, že kdyby někdo natočil to samé retro s postavami, které jsme si neměli možnost oblíbit už v minulosti, byla by reakce publika podstatně vlažnější.
Jakákoliv nadstavba nad komediální jádro je každopádně prozatím minimální. Pro dobrý příběh jsou prakticky vždy zásadní postavy. Ve WandaVision je skvěle vykreslené, že je pár upřímně milující a jeho vzájemné pouto je hmatatelné. Tu a tam sledujeme nástin obav z toho, že když projeví Wanda s Visionem svou odlišnost, své pravé já, tak budou přinejmenším ostrakizováni. Zatím je to ale vesměs jen určitý podtón strachu, ne o moc víc. Jinak převládá zábava a řešení drobných potíží všedního dne, cokoliv bližšího se o charakterech zatím nedozvídáme a nikam se neposunuly.
A stejně tak i mysterium toho všeho také prozatím vystupuje na povrch pouze v náznacích. Občas se stane něco divného, co na předměstí nezapadá. Tu a tam se sousedé chovají zvláštně, jindy dostáváme jasné důkazy toho, že jsme v jakémsi „jiném místě“, které není úplně totožné s běžným marvelovským světem.
Je možné, že díky dlouhému setrvání v komediálním módu na nás potom o to víc dolehne, až se věci začnou sypat. Že při závěrečném zúčtování bude zřejmé, že úvodní pozvolné budování podivného sousedství je pro celkové vyznění kompletního příběhu zcela nezbytné. Prozatím se nicméně řadím mezi ty, pro které byly úvodní dvě epizody možná až příliš uvolněné, bez dostatečného tahu na branku. Retro komedie byla vesměs fajn, ale zase ne tak úchvatná, že bych jí potřeboval v jejím syrovém stavu takové množství. Za sebe bych pronikání vnějšího světa do sousedství buď urychlil, anebo měli tvůrci komediální stránku věci podstatně víc vypilovat. V tomhle stavu první dvě epizody WandaVision občas působí jako taková výstavka na téma „superhrdinové v retro sitcomu“. Což je nápadité, hravé, ale nějaký dojem nezbytnosti prostě chybí.
Tak či tak jsem rád, že Marvel zkusil něco nového, zatím jsem se nenudil a určitě je položené zajímavé podhoubí pro další gradování příběhu. Jen bych si moc přál, aby u dalších epizod bylo tempo přeci jen o něco rychlejší, zvlášť pokud Marvel opravdu nadále plánuje zveřejňovat už jen jednu epizodu týdně.
Na závěr si nalaďte náš podcast, ve kterém podrobně rozebíráme veškeré detaily toho, co se zatím v úvodních epizodách stalo a co všechno by to mohlo znamenat pro další vývoj příběhu:
Foto: Marvel
