Pokud jste Black Panthera ještě neviděli a rozhodujete se, zda vyrazit do kina, můžete zkusit naše První dojmy. Následující text obsahuje spoilery a je tedy určený především čtenářům, kteří už snímek viděli.
Black Panther je v našich kinech, takže je na čase se mu pořádně podívat na tesáky. Už dlouho před premiérou nebylo pochyb o tom, že film bude slavit obrovský komerční úspěch a americké recenze nešetřily superlativy. Z určitého úhlu pohledu nejde nesdílet radost. Velkofilmy s primárně černošským obsazením rozhodně nejsou běžné, stejně tak není tak není běžné, aby vznikaly mnohamilionové blockbustery, kde se o velkou část klíčových rolí dělí ženy, které navíc nefungují pouze jako manželky a milenky. Panther tak pomáhá bořit přežité mýty o tom, že u publika může uspět jen určitá omezená formule a do budoucna pomůže v Hollywoodu podporovat další rozmanitost. A to je samozřejmě něco, co v blockbusterech dlouhodobě chybí.
Tahle tvůrčí/ekonomická rovina je globálně srozumitelná, v USA je nicméně neméně důležitá také rovina sociální. Reprezentace a rovnoprávnost jsou silně rezonující společenská témata, která pro zámořské publikum mají důležitý význam, zatímco z pohledu naší poměrně homogenní středoevropské společnosti je spíš sledujeme z povzdálí, než že by nás skutečně zasahovala. Možná právě proto je pro nás jednoduší ke snímku přistupovat trochu z nadhledu, oprostit se od jeho sociokulturního významu (nesporného) a vnímat jej čistě jako umělecké/entertainmentové dílo.
Black Panther není klasickým příběhem superhrdinského zrodu, kde ústřední postava teprve získává svoje nadlidské schopnosti, učí se s nimi zacházet a přijmout odpovědnost (daň) za svojí výjimečnost. S T‘Challou (Chadwick Boseman) jsme se seznámili už ve snímku Captain America: Civil War, kde už měl nadlidské síly, speciální kostým i bojová umění v malíku. Jeho zrod (nebo spíš přerod) leží někde jinde. T‘Challa poprvé v životě není princ, ale nastupuje na trůn jako král. Musí přijmout odpovědnost za svůj národ, vyrovnat se se ztrátou otce a rozhodnout se, jakým bude vůdcem.
Ekonomicky nezávislá a technologicky vyspělá země se dlouho skrývala před světem, aby se (podobně jako většina Afriky) nestala terčem kolonizátorů. V současnosti je tak technologicky napřed oproti většině pozemské civilizace, žije v míru a prosperitě a zároveň je kulturně hodně specifická. Poznávání Wakandy je jednou z největších deviz celého snímku. Svět je překrásně vizuálně realizovaný, kdy opravdu vidíme zemi v srdci africké vegetace, ve které se kmenová kultura střetává s hypermoderními technologiemi. Všechno srší pestrými barvami a je podkreslené unikátním hudebním doprovodem, který v sobě nese nativní vlivy (nebo snad vlivy Lvího krále ;-) ) a opravdu pomáhají vyvolat dojem, že jste se přenesli na nejstarší kontinent. To je pak stejně v ostrém protikladu s hiphopovými a elektronickými elementy, které jsou k hudební složce přimíchané (podobně, jako je ve filmu příroda v kontrastu k moderním technologiím, podobně jako T'Challa a Killmonger mluví, vypadají a vystupují úplně jinak, i když jsou to bratranci).
Vedle samotného vzhledu země zapůsobí i její fungování. To, jak se lidé pohybují, jak se chovají, jak mluví, jak je nastavené společenské zřízení, jak je království výrazně rituální. To vše navíc nepůsobí jen jako kulisa, ale jako vrcholek ledovce, kdy v jakékoliv situaci není těžké uvěřit tomu, že kdyby kamera na moment koukla stranou nebo zabírala situaci o něco déle, tak bychom na vlastní oči viděli, jak před námi skutečný svět Wakandy žije dál.
Z toho všeho přirozeně vycházejí jednotlivé charaktery. Těch je široké množství a každá reprezentuje nějaký aspekt wakandské společnosti a otázek (problémů), které stojí v centru předkládaného příběhu. Je jich docela dost, takže skoro nikdo nemá prostor k nějaké rozsáhlejší realizaci, ale díky svázání s kulturou a tématy příběhu hned mají všichni výrazně větší životnost, než běžné blockbusterové křoví, kterému Hollywood v obdobných velkofilmech obvykle říká „postavy“. A samozřejmě neuškodí ani skutečnost, že si jednotlivé role rozebrali skutečně výrazní herci, kteří dokáží postavám vdechnout také patřičné charisma – prakticky u každé vedlejší postavy je snadné si představit, že strávíte celovečerní film jenom s ní.
Pokud bych měl vypíchnout alespoň jednu postavu (a herečku), tak Shuri v podání Letitie Wright, T‘Challovu mladší sestru, která má s bratrem správně hašteřivý sesterský vztah, má v sobě zábavnou, neposednou energii, je to dokonalá mileniálka (zaměřená na technologie, optimistická, s přezíravostí ke starým strukturám, přesvědčená o tom, že po svém dokáže dělat věci lépe a ještě se u toho může pobavit).
Do země se dostáváme v momentě, kdy T‘Challa přebírá vládu a po událostech Civil War přemítá o tom, zda se víc neotevřít světu. Jednotlivé postavy a skupiny hodně rychle zastanou místo na škále: Kmen Jaburu chce především hledět svého. Válečnice Dora Milaje jednoduše následují pravidla a slouží státu. T‘Challa cítí zodpovědnost ke svým poddaným a předkům a se změnami váhá. Nakia (Lupita Nyong'o) reprezentuje snahu o mírumilovný pokrok. W'Kabi (Daniel Kaluuya) a jeho válečnický klan by nejraději zaujali na světě (z pozice silnějšího) roli dobyvatele a Eric Killmonger (Michael B. Jordan) tuhle touhu dotáhne k doslovnosti.
Záporák filmu je obecně tematicky zajímavá postava. Nevyrůstal v odříznuté Wakandě, ale ve Spojených státech. Zažil na vlastní kůži černošský život na předměstí, zažil smrt svého otce, který se chtěl postavit za utlačované členy svého etnika. Postupně se radikalizoval, neznal otce dost dlouho na to, aby o něm mohl začít pochybovat. Získal vzdělání, poučil se o kolonialismu. Celá jeho existence směřovala k tomu, že je jeho útok na Wakandu a snaha o ozbrojený celosvětový převrat pochopitelná. Zavrženíhodná, pomýlená, ale pochopitelná. Jordan je navíc dostatečně výrazný herec, takže i v několika málo scénách, které dostal, dokáže s přehledem ukázat, jak to v něm pod povrchem bublá.
