Dokud se film zabývá představováním Wakandy, kulturou, svými postavami a tématy, je vyloženě podmanivý. Režisér Ryan Coogler dokáže o závažných problémech současného světa pojednávat srozumitelně, umí předkládat v zábavném kabátku politiku, představuje netradiční figury, které se výrazně liší od blockbusterového standardu a nechá nás nakouknout do detailně zpracované smyšlené civilizace. Tady je pro Black Panthera na místě onen přívlastek „africký“ a celkově lze tak nějak cítit, že v těchto ohledech nejvíc září režisérův osobní vklad a přínos.
Bohužel ale zároveň film působí do značné míry jako kompromis, jako mix Cooglerovy vize s klasickým Marvel standardem. Děj jako takový je hodně jednoduchý a předvídatelný. To by samo o sobě nevadilo, kdyby zároveň nezačalo vyprávění postupně působit hodně zhuštěně. Zatímco v úvodu opravdu jen nasáváte kulturu Wakandy a můžete se rochnit v pomalém poznávání jednotlivých detailů, od vpádu Killmongera je všechno najednou strašně uspěchané. Děj se řítí na finiše jako splašený, rozhodnutí postav působí často kvůli zjednodušení na hranici uvěřitelnosti (W'Kabiho zrada), objevují se stupidní scenáristická klišé (hrajeme si na to, že je T‘Challa mrtvý, i když je každému jasné, že prostě není) a dosud složitá sociopolitická hra je zjednodušená na primitivní „na trůně je nepřítel, musíme ho zmlátit“. Jak se většina společnosti staví k novému králi se nikdy nedozvíme, stejně jako se nikdy nedozvíme, jak se většina společnosti staví k tomu, že v tradicionalistické Wakandě byl právoplatný král svržený silou. V téhle části příběhu bych si hodně přál aby měl Marvel sílu být o hodně odvážnější a místo tradiční bitvy o výsledek vsadil na poněkud političtější souboj ideologií.
Zvlášť, když akční stránka filmu není nikterak výrazná a jen unyle plní marvelovský standard. Coogler ve svém předchozím snímku Creed natočil zcela strhující zápasnické scény, těm se ale v Pantherovi nepřiblíží ani z dálky. Určitou ozvěnou výraznější minulosti by mohly být ještě tak rituální boje u vodopádu, ale ty ozvláštňuje spíš ten ritus, v případě té první z nich ještě přihlížející dav. Chybí velkorysé nasnímání, které by nabídlo souboje jako na dlani a střih je opět rychlejší, než by bylo zdrávo takže vlastně pořádně nevíte, jak výraznou choreografii se vlastně podařilo připravit.
Akční scéna v Korei má bondovský nádech, nabízí jeden dlouhý nepřerušovaný záběr a koncepce honičky s autem řízeným na dálku je hodně zajímavá. V teoretické rovině by mělo jít o skvělou zábavu. Opět ale platí kritika s nepřehlednou kamerou a rychlým střihem, navíc se přidává skutečnost, že Panther možná až příliš výrazně poskakuje sem a tam, jako hadrová loutka, a tak po chvíli honička působí jako beztížná videohra, ve které nehmotné postavičky mohou dělat naprosto cokoliv, aniž by to mělo jakékoliv následky.
A závěrečná bitva? Je skvělé, že každá postava má svoji úlohu, že ženské hrdinky za to umějí vzít stejně jako muži, že agent Everett Ross (Martin Freeman) tu není od toho, aby Wakanďanům říkal, co a jak mají dělat. Zajímavá je válečná koncepce celé scény, unikátní pohyby oddílů Dora Milaje i bojovníků s „neviditelnými štíty“. Na papíře působí zábavně i váleční nosorožci. Opět ale všemu podráží nohy zpracování. Krom nedokonalého nasnímání nepotěší ani viditelně digitální prostředí, kdy prostě nejde nevnímat, že se jednotliví herci plácají před zeleným pozadím.
Oproti souboji Black Panthera s Killmongerem je ale povrchová bitva ještě zlatá. Duel v dole je čiré zlo. Jasně, je navržený tak, aby obě dvě postavy mohly vést při průjezdech vlaku rozhovor, který je důležitý. Ale jako akční scéna je souboj mizerný. Je tmavý, vizuálně nevýrazný, silně digitální a choreograficky nenápaditý. Základní problém tkví přitom už v tom, že Black Panther vlastně není tak docela výrazná postava. Jako charakter je limitovaný tím, že je to majestátní (královská) figura. Nedočkáme se od něj mnoha hlášek a vlastně je jen takovým nenápadným těžištěm příběhu, kolem kterého se točí daleko zajímavější postavy, které mají větší volnost. A jako akční bojovník? Nemá technické hračky Iron Mana, nemá zábavnou kinetiku Spider-Manova houpání, nebo taktickou a fyzickou složku Captainových soubojů, ani groteskní humor novodobého Thora či Strážců Galaxie. V obleku je prakticky nezranitelný a nemá žádné charakteristické chvaty, takže se tím pádem finální duel smrskne na souboj dvou nesmrtelných gumových panáků, kteří si dávají rány, což je podobně "zábavné", jako když si dávali přes pusu Superman s generálem Zodem v Muži z oceli.
Verdikt
Uspěchaného závěru, nedostatku scenáristické odvahy a generických akčních scén je škoda, nebýt těchto nedostatků, mohl být z Black Panthera skutečně jedinečný film, jaký z něj dělají zámořské recenze. Protože vynikající svět, silná témata, výrazné postavy a konstantní zábavnost pro to dávají jednoznačný potenciál.
