Podobnou frázi jsem pravděpodobně v souvislosti s českým filmem použil nespočetněkrát, nicméně ona zkrátka platí: Čeští filmaři točí strašně málo filmů, které by alespoň stály za řeč, natož aby byly vyloženě dobré. Často je to spojováno se „zatuchlým českým rybníčkem“, s určitým staromilectvím, či snad nedostatkem odvahy filmových tvůrců, kteří často toliko vycházejí vstříc vkusu většinového publika. Proto je vždycky vzrušující zpozorovat v tom našem rybníčku nějakého nového plavce, který se ještě nenaučil splývat po proudu a strašně moc by chtěl dělat vlny. Takový je i případ Matěje Chlupáčka, podle oficiální marketingové kampaně nejmladšího českého režiséra. Dokázal osmnáctiletý zelenáč svou prvotinou Bez doteku předvést starším kolegům, zač je toho loket nebo se ukázalo, že nadšení a zápal nejsou všechno?
Chlupáček vypráví příběh o zmatené puberťačce Jolaně, která tak strašně moc neví, co si se sebou počít, až to má fatální následky. S vrstevníky si úplně nerozumí, s matkou se sotva vidí kvůli jejím nočním směnám, a tak zůstává sama, odříznutá od každodenní reality, uzavřená do svých podivných představ, ponechaná napospas sexuální touze nevlastního otce. Jenže i když není k sexu nikdy vyloženě fyzicky nucena, vlastně se mu ani nebrání. Jedná ve strachu? Nebo chce snad cítit alespoň něco? Situace vyeskaluje, ale rozhodně se nevyřeší.
Po blíže nespecifikovaném čase se s Jolanou setkáváme znovu, tentokrát už jako s pracovnicí veřejného domu. Není na první pohled zřejmé, zda ji k prostituci dohnalo potenciálně zbabrané vzdělání a následná nelehká sociální situace nebo už Jolana podvědomě vlastní ponížení a sexuální (zne)užívání vyhledává. Jestli se jí podaří z nekonečného kolotoče apatického živoření a utíkání od reality vyskočit, je pouze na ní.
Jak sami vidíte, už samotný výběr látky se liší od typicky „našich“ hořkosladkých komedií a historických dramat o událostech dvacátého století. Stejně tak se Chlupáček i s minimálním rozpočtem pokouší o co nejzajímavější vizuál a osobitý způsob vyprávění, kdy leccos záměrně vypouští a ponechává na divákově interpretaci. Bohužel na mě tenhle přístup v drtivém většině případů vůbec nefungoval.
Film na mě působil jako holé torzo plné nakousnutých motivů, které se v příběhu jen tak objeví a zase mizí, bez zjevného důvodu. Těžko říct, jestli se dané motivy prostě ztratily při výrobním procesu (prvotní námět údajně vznikl v režisérově hlavě už před čtyřmi lety, scénář se mnohokrát přepisoval a hledání filmu ve střižně bylo podle oficiálních informací poměrně urputné) nebo se režisér zkrátka snažil do své prvotiny za každou cenu dostat nějakou ambivalenci. Příkladem za všechny budiž scéna, ve které se Jolanin otčím řízne břitvou při holení a Jolanina matka celá zděšená přibíhá a naléhavě se ptá, jestli to „skutečně byla jen náhoda“. Za zděšenou otázkou je cítit nějaké příběhové pozadí (snad nějaké sebevražedné sklony pana otce?), ale nic bližšího se o daném motivu nikdy nedozvíme, podobně jako třeba o tom, že „maminka tady s námi už brzy nebude“. Daná skutečnost se jednou zmíní mezi řečí, ale co to má znamenat nebo co z toho plyne, to se můžeme pouze domýšlet.
Pokud má být podobná ambivalence skutečně záměrná, není ve filmu nic, co by ji pro mne ospravedlňovalo a nic, co by mne mělo přimět na podobnou hru přistoupit. Děj je (až na jeden násilný zvrat) příliš lineární a jednoduchý, než aby lákal k nějakému rozebírání, a ani žádná z postav není natolik zajímavá, aby stálo za to, nějak důkladně nad jinotajnými momenty bádat. I s Jolanou je před nás předloženo několik plochých figur, které „ozvláštňují“ právě a jenom ony příběhové slepé uličky, jež se neuměle snaží halit film do hávu tajemna a dávat mu nějaký přesah.
Herci jako takoví dělají, co mohou, avšak díky rozostřenému podání příběhu není občas zcela jasné, jestli zrovna prostě hrají špatně, netuší, jak daný moment vlastně interpretovat (protože chování drtivé většiny postav nemá žádnou jasně čitelnou motivaci) anebo jim akorát podráží nohy do nebe volající nesmyslné dialogy. A nejde mi v tenhle okamžik o to co se říká, ale jak se to říká! Ať se na mě režisér a scenárista (Jan Mazanec) nezlobí, ale takhle přece probůh nikdo nemluví. Dialogy šustí papírem, popřípadě se snaží působit jako osudové výkřiky někde na úrovni „být či nebýt". V divadle by něco podobného možná prošlo, ve filmu to tahá za uši, jakkoliv étericky se Bez doteku pokouší tvářit.
Všeobecně se dá říct, že starší mužští herci většinu svých replik obhájit dovedou. Možná je to věkem a zkušenostmi, možná určitou vděčností jejich rolí, každopádně Marian Roden (otčím) a Adrian Jastraban (tajuplný našeptávač z Jolanina světa snů) dokáží svým postavám propůjčit alespoň minimální gravitas, Ondřej Malý si pak úlohu mafiánského šéfa nevěstince vyloženě vychutnává a jeho výkon je nejsvětlejším bodem celého filmu. Tím ale chvála končí. Postava Kryštofa Hádka jako by ve filmu byla navíc a ženské herečky jsou vyloženě nepřesvědčivé. Opět těžko soudit, zda za to může věk (u klíčových hereček nižší) nebo celková nerozhodnost filmu, avšak jestli něco táhne Bez doteku definitivně ke dnu, je to nemastný výkon Terezy Vítů v hlavní roli. Její Jolana proplouvá filmem jako nevýrazné mouchy snězte si mě a ani pod povrchem není cítit nějaké doutnání, které by z její hrdinky dělalo postavu, jenž by diváka jakkoliv měla zajímat. Její osud mi byl po většinu filmu naprosto ukradený.
Pokud se dá vedle mužských herců něco chválit, je to Chlupáčkovo (potažmo Šurkalovo – film točil kameraman Alexander Šurkala) vizuální pojetí. Režisér se pokusil i z minimálního rozpočtu vytřískat, co se jen dalo, a místy dokáže být předkládaný obraz poměrně sugestivní, tu a tam se dokonce v jednotlivých scénách podaří vytvořit poměrně hutnou atmosféru. Takové krátké záblesky lepších zítřků sice Chlupáčkově prvotině jako takové příliš nepřidají, ale alespoň je vidět, že s dohledem nějakého striktně racionálního producenta, by režisér mohl v budoucnu natočit podstatně přístupnější dílo.
Verdikt
Matěj Chlupáček se ve své prvotině pokusil být za každou cenu jiný a originální, aniž by nás kdykoliv předtím stačil přesvědčit o tom, že má řemeslo v malíku, a že to co nám předkládá ve skutečnosti není nezvládnutá frajeřina, ale precizně vybroušený filmařský záměr, který jsem akorát naprosto nepochopil. Bez doteku je film s mnoha světlými momenty, jako jsou některé herecké výkony a práce s vizuální stránkou, avšak dohromady se jedná o poměrně nezáživný sled scén, které vypráví nepřirozeně poskládaný nezajímavý příběh jedné ztracené dívky.
