Letošní Vánoce mají s ohledem na koronavirovou pandemii minimálně zvláštní, rozhodně nestandardní a leckdy i poněkud tísnivou atmosféru, na kterou se člověk těžko dopředu připraví. Některé věci však zůstávají pořád stejné a mezi každoroční tradice patří sledování klasických svátečních pohádek a vánočních filmů. Na druhou stranu volno by se mělo využívat produktivně, tudíž netřeba odmítat atraktivní filmové novinky, kterých letos bylo po hříchu málo. Lákavou jednohubku si pro nás na Vánoce připravil Netflix, neboť těsně před Štědrým dnem nadělil filmovým fanouškům dárek v podobě sci-fi dramatu Půlnoční nebe (The Midnight Sky). Tenhle režijní počin George Clooneyho nás v upoutávkách hodně bavil, leč malinko jsme znervózněli ve chvíli, kdy dorazily nemastné a neslané zámořské ohlasy. Jak se tedy adaptace románu z pera Lily Brooks-Dalton nakonec povedla?
Netřeba chodit kolem horké kaše. Clooney si vás tentokrát okolo prstu neobmotá, protože Půlnoční nebe se těžkopádně plácá v šedivých vodách průměru. Ačkoliv jsem knižní předlohu nečetl, lze odhadnout, že tam problém netřeba hledat. Námět totiž skýtá značný potenciál a s určitou mírou nadsázky zapadá do aktuální neradostné a složité situace všude po světě. V Clooneyho bijáku si sám režisér střihnul roli osamělého a nemocného vědce, jenž se snaží z globální katastrofou zasažené Země upozornit astronauty vracející se z výzkumné mise na to, že perspektiva života na modré planetě je fakticky nulová. Hlavnímu hrdinovi, který operuje ze základny v Arktidě, logicky nejde pouze o prosté sdělení, ale v prvé řadě o budoucnost astronautů, jelikož ti by se teoreticky mohli otočit směrem vzad a zkusit životní štěstí na planetce poblíž Jupitera, kde oni sami otestovali příhodné podmínky pro přežití.
Snímek následuje dvě příběhové roviny, když přihlížíme v prvé řadě počínaní Clooneyho charismatického hrdiny, který nejenže fyzicky strádá, ohlíží se zpět do minulosti a přemítá o učiněných rozhodnutích, ale taktéž putuje kvůli výkonu antény ruku v ruce s nemluvnou dívenkou jménem Iris mrazivou a krutou krajinou z jedné stanice na druhou. Vyprávění pak vcelku pravidelně přeskakuje do hlubin vesmíru na palubu vesmírného korábu, kde astronauti v čele s Felicity Jones a Davidem Oyelowem bojují s nejistotou, neb se jim po oné katastrofě nikdo z povrchu Země neozývá. Nečekejte ovšem žádný vyhrocený survival napínák, natož pak informačně bohaté a stylové sci-fi.
Pozvolná a vláčná forma vyprávění má patrně sama o sobě navodit pocity rozčarování, beznaděje a bolesti, přičemž čas od času nabourá pomalejší tempo svižnější pasáž. Zatímco úskalí ledové bouře diváka vtáhne a na chvíli dodá materiálu říz, naopak skopičiny ve vesmíru se míjejí účinkem a působí nevěrohodně (přece nepošlu do vesmírného prostoru těhotnou členku posádky, aby opravila anténu, když to může suše udělat někdo jiný). Vzhledem k tomu, že si divák k astronautům jen těžko hledá cestu, poněvadž skupinka jako taková působí 3/4 filmu neuvěřitelně sterilně, vesmírná část povětšinu času nebaví a mnohdy působí samoúčelně jako obyčejná výplň. Dopředu docela průhledná pointa už nic nezachrání, ostatně takto by ani nikdy fungovat neměla, ale zpětně alespoň zdůrazní nezbytnost některých pasáží.
Obrovskou devízou Půlnočního nebe je opojný vizuál, kdy scény ze sněhem a mrazem pokryté pustiny okouzlí a uchvátí. Občas zarazí laciná hra se světlem a symbolikou. Kupříkladu paprsky slunce si cestičku na zemských povrch a na hrdinovu tvář najdou přirozeně až ve chvíli, kdy dorazí na místo určení a může si teatrálně vydechnout. Jako vypravěčský prostředek funkční a snadno pochopitelné, s ohledem na ráz Půlnočního nebe svou prostoduchostí zarážející. Nutno však přiznat, že hloubka je to, co postrádá Clooneyho drama nejvíce. Každému docvakne, že snímek se zabývá tématy lidskosti, konečnosti, sounáležitosti a obecně hodnotou a křehkostí lidského života. Clooney explicitně varuje před tím, co by mohla jedna "hloupá chyba" (odůvodnění katastrofy) způsobit, a současně zdůrazňuje vybrané lidské rysy, které reprezentují onu symbolickou naději. Tnout do živého, probudit v člověku emoce a nabídnout znepokojivější (a stále relevantní) argumentaci se mu nicméně nedaří a Půlnoční nebe i proto vyšumí do ztracena.
Verdikt
Bolestivě průměrné zklamání, které vizuálně hladí po duši, ale obsahově klouže po povrchu a emocionálně míjí cíl. George Clooney se jako charismatický prošedivělý vousáč sice snaží, seč mu síly stačí, leč Půlnoční nebe nedokáže udržet nad ledovou vodou ani on, protože vypravěčský i myšlenkový potenciál zadupává do země vlažné zpracování, čili Clooney coby režisér, a nedostatek tvůrčí odvahy. Není to úplná tragédie, jenom průměrné a lehce zapomenutelné drama, u něhož zamrzí promarněná šance.
Foto: Netflix
