Nabídka v tuzemských kinech není zrovna spektakulární, ačkoliv se v poslední době nějaké ty novinky přece jenom objevily. Jednou z nich je i francouzský snímek Proxima, v němž ambiciózní astronautka Sarah prochází tvrdým výcvikem, aby se mohla vydat na roční pobyt na oběžné dráze. Sarah ví, že pakliže mákne, měla by vše zvládnout, leč vyjma náročné fyzické a mentální přípravy musí dát, alespoň na čas, sbohem své dceři, což se ukáže jako nejtěžší úkol. Jak se snímek, který se zaměřuje na nesoulad mezi osobním a kariérním životem, povedl?
Hned na začátek nutno zdůraznit, že fanoušci sci-fi by měli být při koupi lístků ostražití, jelikož Proxima se o jejich zamilovaný žánr pouze lehoulince otírá (tematizací cesty na Mars). Počin režisérky Alice Winocour lze spíše charakterizovat jako psychologické či rodinné drama, v němž si hlavní hrdinka ztvárněná Evou Green rovná v hlavě, zda by skutečně měla vysněnou práci nadřadit mateřským povinnostem. Ačkoliv Sarah nechybí sebevědomí, ctižádost, patřičné schopnosti a hrdost, představa ročního odloučení od sedmileté dcerky se postupem času mění v noční můru. Nejenže musí všem okolo dokazovat, že si účast na misi zaslouží, navíc musí ještě opakovaně řešit praktické rodičovské problémy a postupně se objevující výčitky ze strany dcery.
Zmíněný vnitřní konflikt je motorem celého vyprávění, když výcvik a příprava k odletu sehrávají pouze kontextuální úlohu. Přirozeně vedlejší linky, ať už vztah s otcem dítěte, jenž se o dcerku vzorně stará, či interakce s dalšími členy výpravy, Američanem v podání výborného Matta Dillona a poezii milujícím Rusem s tváří Alexeje Fatějeva, dotváří onen obrázek nerozhodnosti, nejistoty a strachu z neúspěchu. Sarah nechce selhat jako emancipovaná žena v silně konkurenčním prostředí a současně nechce zcela rezignovat na roli zodpovědné a milující matky.
Motiv ambiciózní matky snažící se usměrňovat své rodičovské instinkty se prolíná celým filmem, až si člověk v některých momentech říká, zda si to neměla hlavní hrdinka vyřešit dříve, než se do vesmírného programu přihlásila. Důraz na tuto perspektivu výrazněji neruší, leč typologická repetitivnost určitých situací zbytečně rozmělňuje vyprávění. Jakoukoliv slabší chvilku pak vždy neomylně zachrání báječná Green, která drží Proximu nad průměrem od začátku do konce. Green nehraje, ona úlohu astronautí maminky prožívá. Znamenitě jí sekunduje Zélia Boulant alias postupem času čím dál více revoltující a vzdorovitá dcera.
K formě se hodí říci, že veškeré dění na obrazovce působí naprosto realisticky. Nelze hovořit o procedurálním dramatu, leč věrohodnost Proxima na první pohled nepostrádá. Fandové kosmonautiky možná budou mrmlat, že některé mechanismy byly podřízeny umělecké licenci (scéna věnující se dodržení slibu vskutku působí zbytečně doslovně a rušivě), leč obecně může divák z dění na obrazovce cítit syrovost, ošuntělost a opravdovost. Exteriéry i interiéry jsou atraktivní svou podstatou, nikoliv vizuálně (Hvězdné městečko v Rusku, kosmodrom Bajkonur v Kazachstánu). Výcvik působí upoceně, bolavě a nepříjemně. Žádné sexy záběry, efektní zpomalovačky či dynamické kamerové přelety. K tomu připočtěte ještě herecký ansámbl, včetně křoví, které ztvárnili opravdoví zaměstnanci a residenti daných míst, který odvádí co do realističnosti bezchybný "dokumentární" výkon.
Proxima nemá ambice strhnout diváka zběsilým tempem, opulentními triky či dechberoucím vizuálem. De facto se jedná o intimní, pomalé a emotivní drama jedné ženy, která musí vytlačit do kopce vskutku těžký balvan. Sarah k vesmírné misi směřovala celý život, avšak ve chvíli, kdy má za sebou nechat to nejcennější, vlastní krev, začíná pochybovat, zda zvládne učinit takto náročný krok. A možná vůbec nejvíc ji děsí, že by to bez ní mohla její milovaná ratolest vlastně docela dobře zvládnout. Jak vnímavý divák zaslechne ve filmu: "Nejtěžší není start, ale návrat zpět, jelikož zjistíš, že tu přežili i bez tebe."
Verdikt
Božská Eva Green se připravuje na cestu do vesmíru a v hlavě, srdci i nitru řeší klasické rodičovské dilema. Musí si srovnat, zda zvládne kariérní úspěch skloubit s rolí matky. Nejenže nechce zanedbat vlastní dceru, ale taktéž nechce sama něco propásnout. Proxima potěší zejména filmové fanoušky, kteří mají chuť na hluboké a procítěné drama o životě, lásce a náročných rozhodnutích. Místy snímek sice ztrácí pomyslný tah na bránu a technická stránka též není naprosto precizní, ovšem galapředstavení Green ruku v ruce s šikovným využitím paralel mezi situací matky a dcery vám vše bohatě vynahradí.
Foto: Pathé Films
