Bohužel, filmový Havel není nekňuba pouze v soukromém životě, jelikož zmíněná stylizace přetrvává i ve scénách, kdybychom dozajista čekali něco jiného. Havel v Horákově podání nemá potenciál k tomu, aby spojoval lidi, dodával jim kuráž v boji se zkaženým režimem a byl schopen vést relativně konstruktivní dialog s kýmkoliv, případně fungoval jako pomyslný vůdce v temných vodách komunistické zlovůle. Ačkoliv jsou v na můj vkus zkratkovité formě zobrazeny některé osobní zážitky, které utvářely Havlův světonázor a pohled na tehdejší socio-politické zřízení, nedozvíme se o jeho optice nic hlubšího. Sice ve filmu píše a píše, ale vyjma tří hesel nám není řečeno, co vlastně píše a pro jaké ideje jej lidé tehdy uznávali. Občasné záblesky divadelní stylizace přirozeně mají divákovi jasně osvětlit, kde čerpal Havel inspiraci pro své hry a texty, ale pořád se bavíme a otrockém klouzání po povrchu. Tím se dostáváme logicky k tomu, že z filmu samozřejmě v nejzákladnější myslitelné rovině vyplyne, kdo Václav Havel byl a kým se stal, leč trošku se ve změti povrchních sdělení ztrácí to klíčové "proč".
Herecký výkon Viktora Dvořáka odpovídá tomu, co bylo řečeno výše. Ve smyslu fyziognomie, gest a mimiky v něm Havla vidíte, ale nikdy se úplně nezbavíte dojmu, že hlavnímu hrdinovi chybí trošku opravdovosti či autentičnosti. Neznamená to, že by snad Dvořák odvedl špatný výkon. Ba naopak, povětšinou plachého, přemýšlivého a přišlápnutého Havla ztvárnil obdivuhodně, jenže nedokázal, zřejmě v souladu s banálním scénářem, nechat vzpomenout na Havla coby kreativního dramatika a hodnotově-morální demokratický pilíř disentu. Obrázek tudíž není kompletní, což ubírá na věrohodnosti. Živelný výkon naopak předvádí Martin Hofmann v roli Pavla Landovského a své si odehraje i Aňa Geislerová, ač její chápavá, bolestně věcná, podváděná a nepostradatelná Olga Havlová trpí stejným nešvarem jako Dvořákův Havel. Oběma charakterům schází jakási plastičnost a hloubka.
Horákova Havla by šlo popsat jako (ne)romantickou životopisnou dramedii o osudech člověka, který sehrál klíčovou úlohu při definitivním krachu komunistického režimu. Civilní forma vyprávění, kdy Horák vědomě rezignuje na jakékoliv osvětlení dobových reálií a plnější popis vedlejších postav, má pak za následek, že hlavní hrdina působí vcelku nevýrazně a přespříliš zaměnitelně. Závěrečná desetiminutovka tuto perspektivu poněkud nabourává, leč pachuť nevyřčeného zůstane. Jinými slovy, "Havlem" (tváří revoluce) bezpochyby mohl být někdo jiný, vždyť v disentu byla angažována plejáda výrazných osobností, jenže tuto úlohu nakonec uzmul Václav Havel. Naneštěstí vám film nedá odpověď na otázku, z jakého důvodu to tak dopadlo. Divák se může spokojit s tím, že určité osobní oběti, které Havel učinil, hovoří za vše, ale čekal bych od projektu podobného formátu trošku více. Nikoliv hodinu historiografie, postačilo by vícevrstevnatější vyprávění. Všední zobrazení dobře zdokumentované části historie zkombinované z předčítáním hesel z disentského slovníku nestačí.
Verdikt
Životopisný snímek Havel o osudech posledního československého a prvního českého prezidenta lehce klouže po povrchu a ve formě civilního dramatu tematizuje rozpor mezi Havlovou absolutní oddaností demokratickým hodnotám a jeho slabostí v určitých morálních záležitostech v rámci soukromého života. Režisér Slávek Horák neklesnul k zaslepené Havlově glorifikaci a natočil technicky a formálně slušný biják, jemuž podráží nohy slabý scénář, matné dialogy a podivně jednorozměrné charaktery. Vypadá to hezky, nenudí to, nechybí světlé momenty, ale český divák v tom žádnou nadhodnotu nenajde a brzy se mu vše viděné vykouří z hlavy. Takže jen dobré, bohužel.
