Malých milých filmů o hrdinkách, které ne a ne najít své životní štěstí, dokud nepotkají na první pohled dokonalého partnera, jsme všichni viděli už spoustu. Některé vydařené, některé méně a na některé bychom nejraději úplně zapomněli. Tentokrát jsme ale i přes pozitivně laděný plakát, příjemnou hudbu v úvodních titulcích a sympatickou hlavní hrdinku v trochu jiné lize. Paříž-Manhattan totiž není obyčejná romantická komedie.
Hlavní hrdinka Alice (Alice Taglioni) žije sama. Na chlapy má v životě smůlu. Buď jí je někdo přebere, nebo se jedná o nepoužitelné panáky, kteří jí ani nestojí za druhé rande. Proto většinu všedních večerů skončí po celodenní práci v lékárně doma ve své posteli, kouká na plakát svého idolu Woodyho Allena, mluví na něj, řeší s ním své problémy a plakát jí Allenovým hlasem pomocí citátů z jeho filmů odpovídá. Ano, Alice totiž miluje filmy a nejvíc ty, které natočil tenhle obrýlený mužík. Proto ať už se jedná o Annie Hall, Manhattan nebo Výstřely na Broadwayi, tak před ní není radno říkat, že Allenův humor je divný, trapný nebo nevtipný.
A právě tady tkví největší kouzlo celého snímku. Pro nás všechny filmové fanoušky, fajnšmekry a maniaky je tato část Aliciny osobnosti bodem, díky kterému nám bude francouzská jednohubka blízká. Vždyť kdo z nás někdy nehledal odpověď na nějakou palčivou životní otázku právě ve svém oblíbeném filmu? Neobdivoval svého hrdinu za to, jak se z nepříjemné dramatické situace vyvlékl a přál si přitom, aby se jemu podobné štěstí taky přihodilo?
Neznámá režisérka Sophie Lellouche je na tom očividně zcela stejně a do svého snímku, který nejen natočila, ale sama si ho i napsala, tuhle touhu promítla. Onu srdcovou cinefilskou nit přitom umně navlékla na hlavní příběhovou linku, ve které Alice potkává Victora (
Patrick Bruel), odborníka na alarmy a praktického chlapa, který nikdy v životě žádný film Woodyho Allena neviděl. Mohlo by se zdát, že právě tímhle spojením propadne snímek několika obvyklým žánrovým klišé, ale není tomu tak. Žádná situace není čistě předvídatelná a několik drobných dějových otazníků je vždy doprovázeno několika přesně padnoucími vtípky, zejména v podání bodrého Alicina otce.
Paříž-Manhattan tak do kin přichází trochu jako rarita. Svou kratičkou stopáží horko těžko přesahuje hodinku a čtvrt a přitom stihne příjemně rozčísnout obvyklá žánrová pravidla a vyvolat úsměv na tváři, který opravdu jen tak nesleze. Ať už vám ho vykouzlila uštěpačná Alice a její cesta za štěstím nebo jen fakt, že doma také mluvíte na plakát. A je úplně jedno, jestli na něm je Woody Allen, Darth Vader nebo Kristen Stewart.
Verdikt
Nečekaná pozitivní pecka, o které jste možná až do této recenze neslyšeli. Upovídaná Alice Taglioni září ve filmu, který byl natočen pro všechny filmové fanoušky a který vás pozitivně naladí humorem, romantikou i nostalgií.
