Herečka Julie Delpy vešla do povědomí širšího publika vynikajícími romancemi Richarda Linklatera Před úsvitem a Před soumrakem. Když se sama pustila do režírování, okoukala od Linklatera nenucený styl a důraz na košaté dialogy, trošku přitlačila na humoru a stylizaci a připravila slušně přijatou komedii 2 dny v Paříži, ve které se svým neurotickým přítelem (Adam Goldberg) navštíví rodinu ve francouzském hlavním městě. Po pěti letech se Delpy k podobnému vzorci vrací, když příbužní přijíždí za ní do New Yorku.
Adama Goldberga vystřídal Chris Rock, přičemž vám neřeknu, jestli jde o změnu k lepšímu nebo horšímu. První „díl“ jsem totiž neviděl. Na druhou stranu vás tak mohu ubezpečit, že člověk hrdinčiných předchozích dobrodružství neznalý si může 2 dny v New Yorku naprosto bez problémů užít. Rozhodně jsem neměl pocit, že by mi unikaly nějaké souvislosti, nebo že by pochopení libovolného vtipu záviselo na znalosti předchozího děje.
Jak už jsem nakousnul, hrdinka Marion (Delpy), žije se svým přítelem Mingusem (Rock) a jejich dětmi z předchozích vztahů v New Yorku a chystá se otevřít svoji první výstavu fotek. Při té příležitosti za ní přijíždí z Francie její lehce nesvéprávný tatínek, nadržená sestra a bohužel i sestřin úlisný přítel, který kdysi dávno něco měl i s Marion. Všichni tři vnesou do života newyorského páru neskutečný chaos, který se rozroste do takových rozměrů, až hrozí, že dvojici rozeštve.
V jádru se jedná o konverzační komedii, která mi možná ještě víc než Linklatera připomínala Woodyho Allena. Hodně se mluví, všechno se bortí, panuje neustálý chaos, neurotičtí hrdinové se mísí s výstředními. Chvíli trvá, než se děj rozběhne, a než se s postavami seznámíte, ale jakmile se tak stane, tak se vtipné situace začnou docela vršit. Dočkáváme se tak 
až lehce bizarních situací, kdy třeba hrdinka před sousedem komplikovaně předstírá, že umírá na rakovinu, popřípadě se v baru setkává s jedním slavným hercem, který ve snímku hraje sám sebe a koupil její duši.
Chris Rock je překvapivě umírněný a minimálně pro mě byl tou nejsympatičtější postavou. Upřímně jsem ho litoval, že živočišné francouzské příbuzné musí snášet. Ty neztvárnili nikterak známí herci, ale tři otravné přísavky s nulových vychováním podávají naprosto přesvědčivě. Člověk má až chuť je jednoho po druhém zardousit (snad jen tatíček je ve své stařecké polodemenci občas částečně roztomilý). A Julie Delpy? Ta se sympaticky potácí mezi láskou k trpícímu příteli a loajalitou k rodině, ale její hlavní zásluha tkví v tom, že tuhle milou malou komedii zručně zrežírovala a pomáhala napsat.
Verdikt
2 dny v New Yorku rozhodně nejsou nijak přelomovým dílem a velmi rychle se na ně nejspíš zapomene, ale jinak jde o příjemnou jednohubku, která dokáže slušně rozesmát. Banda uječených Francouzů obvykle dokáže na plátně poměrně rychle udělat nepřehledný guláš, ale režisérce Julie Delpy se naštěstí ty svoje Frantíky podařilo udržet přesně na oné hranici, kdy je to ještě vtipné. Výsledkem je živelná komedie plná vášnivých výměn a bizarních situací, kterou by si kromě milovníků francouzských veseloher mohli užít také příznivci Woodyho Allena.
