Recenze: Mistr

Rovnou prozradím, že jsem od Mistra, nejnovějšího počinu režijního chameleona P.T. Andersona, neočekával nic menšího než vynikající podívanou. Nejen, že se mi toto očekávání splnilo na sto procent, ale PTA jde v mnoha ohledech ještě dál a stvořil zatím svůj filmařsky, příběhově i narativně nejsložitější film. Mistr však není univerzálně líbivý a jeho pomalejší tempo může spolehlivě odradit i ty, kteří jsou s Andersonovou předchozí tvorbou dobře seznámeni.

Že onen „mistr“, vlastním jménem Lancaster Dodd, je ve skutečnosti přímou parafrází na zakladatele scientologické církve, Rona Hubbarda, je veřejně známý fakt, nicméně církevní/sektářská linie rozhodně není to jediné, co nám Anderson ve svém filmu nabízí. Ústředním postavou je totiž především Freddie Quell, válečný veterán se sklony k psychopatismu a nekontrolovatelnou náklonností k placatce. Po první půlhodinu sledujeme jeho souboj se současným návratem z války, pokusy o nalezení vhodné práce a jeho neustálý konflikt s jeho agresivnějším já. To všechno v Andersonově typicky odtažitém, ale neuvěřitelně živelném a jemném režijním stylu. Podobně jako se v Andersonových Hříšných nocích připlétá k pornoprůmyslu Eddie Adams, tak i tady se jako slepý k houslím dostane Freddie Quell na církevní loď, kde potkává Lancastera Dodda, který se stává jeho mentorem. Anderson se znovu vrací k starému vztahu mentor-učeň, ale v mnohem tajemnějším a démoničtějším prostředí nežli byl Hollywood prorostlý pornem.

Z Lancastera Dodda (Philip Seymour Hoffman) jde celou dobu vyloženě nepříjemný pocit a dokáže se v jedné vteřině změnit z hospodského rádoby-filozofického kecala do prvotřídní náboženské figury. Ale jak už bylo řečeno, jakkoliv si velkou většinu svých momentů krade pro sebe, tím pravým motorem filmu je Freddie Joaquina Phoenixe, jehož výkon v mnohém připomíná proměnu Daniela Day Lewise v ropném eposu Až na krev nebo fascinující převtělení Heatha Ledgera do role Jokera. Na plátně totiž nikdy není Joaquin Phoenix, jak ho známe z Vesnice nebo Znamení, nýbrž právě jeho ztrápené „mistrovské“ alter ego.

Stejně jako zmiňovaný Ledger, přidal i Phoenix své postavě nenapodobitelnou mimiku, postoj těla, hurónský (a většinou nemístný) smích nebo těžko zopakovatelný lišácký úsměv, připomínající moudrého bezdomovce. Zkrátka jde o famózní výkon. Zmínku si zaslouží i na první pohled nenápadná, a tudíž tak trochu nevděčná, role Amy Adams, která působí jako šedá eminence filmu. V celém Mistrovi má sotva deset vět, ale jakmile promluví a postaví se za manžela káraného za jeho názory, víte, že tady se obsazení opravdu povedlo. Její role je skoro až odporná a Adams je často mnohem ďábelštější než Hoffman, většinou zastávající spíše pseudo-intelektuální figuru.

Zcela jistě největší problém budou mít někteří diváci s dějem. Mistr totiž klade důraz především na impresi a v závěru se absolutně vyhýbá jakékoliv překvapivé nebo alespoň očividné pointě. Mnohým se tedy bude zdát, že jakkoliv je Mistr excelentně natočen a výborně zahrán, jako takový je v podstatě bez rozřešení a chybí mu silnější tečka. Ona pointa je totiž v podstatě až dětsky jednoduchá, záleží ale na tom, jak se k ní postavíte. Anderson si je ale naprosto jistý tím, co chce ve filmu povědět, vysílá jasnou zprávu a být Tomem Cruisem, tak mám z něho každou noc infarkt. Je to neuvěřitelně odvážný film, jak svým vyzněním, tak svým neostýchavým provedením s mnoha momenty, které spolehlivě zabodnou diváka do sedačky.

A kdyby vás náhodou nepohltil vynikající scénář plný neuvěřitelně silných momentů, dozajista vás pohltí Andersonova dokonalá režie plná jeho typických protáhlých kamerových jízd (i když jich je méně než obvykle), jejichž síla je ještě umocněna fantastickým navozením atmosféry poválečného světa. Tohle jsou padesátá léta jako víno, kde klidně můžete očekávat, že za rohem vykoukne Marlon Brandon shánějící práci v přístavu. Přitom Anderson nepotřebuje žádné velké lokace, stačí mu pár interiérů, jedna pláž kdesi v Pacifiku a mnohdy jsou to realističtější padesátá léta, než kdyby se Phoenix procházel po rozjařeném Manhattanu a do repráků hrál Hound Dog od Elvise Presleyho. Z filmu je cítit všudypřítomná volnost ve vzduchu, jež dala vzniknout právě podobným koninám typu scientologie, ale i nervozita jednoho vojáka po návratu do odcizené rodné země. Rozhodně stojí za zmínku i alternativní soundtrack Jonnyho Greenwooda (rozbor soundtracku), který, ještě prohlubuje dojem z realistického zobrazení dané epochy. Je to nenapodobitelný podkres a minimálně stejně působivý jako jeho minulá spolupráce s PTA na snímku Až na krev.

Verdikt

Mistr je bezpochyby zásadní filmovou událostí. Mnozí možná budou mít problém s tím, že se jedná o bezkonkurenčně nejvíce pocitový Andersonův film a jeho dějová struktura a celkové vyznění nezáleží tolik na scénáři jako v případě Magnolie, Hříšných nocí nebo Až na krev, ale ve finále je to zatraceně emocionální jízda. Na začátku je silný a nesmlouvavý námět, ale když na to PTA nabalí ještě svou typicky kinetickou režii a vynikající práci s herci, je to teprve ta pravá lahoda. Dovedu si představit, že se stejným scénářem a stejnými herci by to pod taktovkou nějakého rutinéra mohlo dopadnout jako ušlechtilá nuda. Mistr je ale odvážný, vyhýbá se konvencím, zkrátka je to absolutní filmová extáze a Paul Thomas Anderson je momentálně dost možná nejtalentovanější aktivní režisér na světě. Pokud jste připraveni na trochu odlišnou a nekonvenční podívanou, čeká vás nezapomenutelný filmový zážitek.