Moc často se tu filmové hudbě nevěnujeme, ale u očekávaného, překvapivého nebo jinak z řady vyčnívajícího soundtracku neškodí udělat výjimku. Po rozboru hudby k poslednímu Batmanovi bych tentokrát rád napsal pár řádků o netradiční kompozici Jonnyho Greenwooda, které nebudou tak podrobné, ale snad vás nalákají k poslechu některých jeho skladeb, jež byly složeny k horkému kandidátovi na film roku 2012, The Masterovi Paula Thomase Andersona.
PTA, jak je známo, pracuje s filmovou hudbou stejně netradičně jako s obrazem a postavami. Už fakt, že k jeho snímkům neskládají hudbu profesionální skladatele, nýbrž profesionální hudebníci je přinejmenším zvláštní, zato se ale vždy jednalo o jistý tah. Na většině jeho úspěšných snímků pracoval multiinstrumentalista Jon Brion, který invenčně doplnil Andersonovy filmy o další rozměr tím, jak svými skladbami narušoval zaběhlé konvence. K filmu Až na krev si režisér přizval nadaného kytaristu alternativní skupiny Radiohead Jonnyho Greenwooda, který kupodivu nesložil nic kytarového, rockového nebo elektronického, ale rovnou se vrhnul na orchestr, čímž vznikla hudba, která se jen vzdáleně blíží tradičnímu pojetí filmového hudebního doprovodu. Stejně tomu je i u Mastera.
Greenwood tentokrát znovu využil orchestr, a ač by se možná mohlo zdát, že pracuje s celým tělesem, hraje naopak malý počet nástrojů, jako je tomu například u soundtracků Nicka Cavea a Warrena Ellise (Ceta, Země bez zákona). Zatímco u Až na krev přišel Greenwood se syrovými a temnými skladbami, tentokrát složil schizofrenní hudbu, která bublá spíše pod povrchem a kombinuje moderní postupy (ozvěnové efekty, překrývané stopy) se staromódním zvukem připomínajícím dobu postklasického hollywoodského filmu. Je až k nevíře, jak snadno dokáže Greenwood evokovat poválečnou éru. Odvážím se říct, že kdybyste našli album někde na půdě, bez problémů byste si ho zařadili na poličku hned vedle Bernarda Herrmanna, dvorního skladatele Alfreda Hitchcocka. I staromilský John Williams je proti Greenwoodovi moderní skladatel.
Ve skladbách samozřejmě rozpoznáte smyčce, a to jak celé sekce, tak i sólově nebo v kvartetech – skladba Overtones kombinuje prosté akordy a různé „rozehřívací“ a „ladící ruchy“. Nechybí ani klarinety – hned druhý kousek Time Hole je občasně prohání přes efekt echa. V Alethii je zase dominantní zasněná harfa, v Atomic Healerovi narušená flétna, ve skvělé The Split Saber zazní varhany, Baton Sparks přechází z mrazivých smyčců v něco, co vám bude bytostně nepříjemné a Application 45 Version 1 je čistá a temná jazzová záležitost. Album je dále prokládáno pár klasikami například od Elly Fitzgerald nebo Jo Stafford, originální skladby se tu však rozhodně neztrácí.
Jonny Greenwood není někdo, koho bych sledoval a jeho alba nebo alba Radiohead netrpělivě vyhlížel. Na poli filmové hudby je však jeho výtvor něčím, co slýcháme málokdy (naposledy se takhle vyřádili Reznor s Rossem u Fincherových Mužů, kteří nenávidí ženy). Něco, z čeho na vás dolehne tíha, strach a paranoia poválečných let a co bezesporu musí znovu posunout práci PTA ještě dál než by zvládl režisér sám. Je to předzvěst Masterovy vysoké kvality a ač Oscary moc nerozdávám, sošku bych Greenwoodovy přál i na úkor Williamsova Lincolna, který bude zajisté také povedený. Soundtrack vám tedy mohu rozhodně doporučit, a pokud nechcete zakoupit celý, skladbou The Split Saber rozhodně neprohloupíte.
