Fenomenální skladatel Hans Zimmer

Hans Zimmer, jméno, které zná skoro každý filmový divák nebo divačka. Ač je možná trochu zbytečné tohoto populární skladatele představovat, stejně to uděláme. Nikoli abychom omílali po sté to samé, ale spíš se pokusili zjistit, co stojí za úspěchem tohoto německého maloměšťáka. Spousta informací bude sice pořád chybět, ale to vám nahradí třicetiminutový rozhovor, který jsem přeložil pro server Videa Česky, se kterým Fandíme Filmu spolupracuje (najdete ho na konci článku). Začneme malou biografií.

Hans Florian Zimmer se narodil 12. září roku 1957 ve Frankfurtu nad Mohanem, ale žil v nedalekém městečku Königstein-Falkenstein. Ve své rodné zemi však dlouho nepobyl. Matka chtěla synovi zajistit po smrti otce, který byl úspěšným movitým inženýrem, prvotřídní vzdělání. Hans však školu nenáviděl a žádná ho pro jeho ledabylý přístup nechtěla přijmout. Studovat začal až v nové alternativní škole Hurtwood House v Londýně, kde ho nechal jeho ředitel docházet na koncerty, a i když si Zimmerova matka myslela, že jde o Beethovena, Hans zatím chodil na The Rolling Stones a Davida Bowieho. Když se ho pak jednou ředitel zeptal, co dělat s jeho povahou, Hans mu jednoduše odpověděl: „Nechte mě hrát hudbu.“ Škola tedy poslala domů falešnou chválu na Zimmerovy matematické schopnosti a on mezitím začal v Londýně svoji hudební kariéru.

Jako skoro každý filmový skladatel byl hudebně vzděláván už od útlého věku lekcemi na klavír a jako skoro každý teenager se rozhodl tyto znalosti zahodit a stát se rockovou hvězdou. Na kytaru však moc neuměl a tak usedl k syntetizátorům. Jeho prvním modelem byl syntetizátor EMS VCS 3, který si později doplnil Prophetem-5. V elektronice se musel zdokonalovat naprosto sám, žádné školy nebo kurzy neexistovaly, elektronika tenkrát patřila na avantgardní scénu. Zimmer začínal v kapelách jako The Buggles (v jejichž klipu k hitu Video Killed The Radio Star ho můžete zahlédnout), kde se spojil s Geoffem Downesem. Ten obstarával tóny, Zimmer mezitím výsledný zvuk.

Po dalších různých projektech a hostování začal spolupracovat s britským skladatelem Stanleym Myersem, který ho údajně přijal hlavně proto, že uměl obsluhovat jeho automat na kávu. Zimmer neznal noty, neorientoval se v orchestru a často improvizoval, jeho znalosti v elektronice však Myerse zaujaly, a proto se rychle vypracoval z podřadného asistenta na pomocného skladatele. Myers navíc při schůzkách s režiséry a producenty hudbu autorsky nerozšlišoval. To co složil Zimmer, by totiž producenti odmítli, a proto se práce označovala jako skupinová. Touto zkušeností si Hans vystavěl zásady pro svoji budoucí tvorbu, doplnil rychle chybějící hudební vzdělání a odtud už byl jen krůček k Hollywoodu.

Průlom nastal, když hudební doprovod k filmu Rozdělený svět zaujal manželku režiséra Barryho Levinsona, a ten Zimmerovi nabídl roku 1988 práci na jeho filmu Rain Man. „Někdo mi zaklepal na dveře studia a říká, že je Barry Levinson, hollywoodský režisér. Říkal jsem si: ‚No jasně‘, ale když jsem pak uviděl ty dvě obrovské limuzíny zaparkované v naší úzké uličce, uvědomil jsem si, že by to mohla být pravda.“ První Zimmerova americká práce a rovnou si za ni vysloužil nominaci na Oscara. Kupodivu i přesto, že celou hudbu tvořil společně s Levinsonem v jeho americké kanceláři a nebyl s ní spokojený. Zde se poprvé projevuje jeho signifikantní styl psaní. Místo, aby vytvořil standardní road movie hudbu s kytarou a smyčci, rozhodl se Raymondův bláznivý svět zaplnit netradiční hudbou plnou ambientních zvuků, flétny, asijských tradičních nástrojů a dalších vychytávek. Nic podobného již nikdy nenapsal, přece jenom osmdesátá léta už byly u konce.

Od úspěšných syntetizátorů se ale Hans odpoutat nehodlal, a tak byl jeho další soundtrack k Řidiči slečny Daisy nahrán výhradně Zimmerem a výhradně elektronicky. V roce 1989 začala Černým deštěm dlouhá spolupráce s Ridleym Scottem a v roce 1992 Zimmerovo „africké období“, které zatím ukončil druhý Madagaskar. Zimmer se tehdy vydal do Afriky, aby zde načerpal inspiraci pro Sílu muže, kterou pak využil i pro Lvího krále. Oskar byl jeho.

V roce 2001 se naplno začíná projevovat jeho široký zájem o kolaboraci s různými hudebníky a interprety, když si přizval k nahrání hudby ke Gladiátorovi australskou hudebnici Lisu Gerrard. Samozřejmě spolupracoval s jinými skladateli již předtím, ale až v poslední dekádě začal výrazněji využívat sólových instrumentalistů – každý jistě zná dlouhé trápení Martina Tillmana, se kterým se snažil Zimmer dosáhnout odpudivého Jokerova tónu i přes neustálou Tillmanovu snahu „zahrát to hezky“. V současnosti vlastní Zimmer nahrávací společnost Remote Control Productions, která sdružuje množství hudebníků a zvukových odborníků (např. Harry Gregson-Williams, John Powell, Ramin Djawadi, Lorne Balfe, Steve Jablonsky, Henry Jackman, Geoff Zanelli, Mel Wesson). Skladatel má na kontě mimo Oscara i další ocenění, mezi které patří Zlaté Glóby, Grammy, Satellite Awards nebo hvězda na Hollywoodském chodníku slávy, kam chodí podle svých slov často venčit psa. V současnosti žije v kalifornské Santa Monice se ženou a čtyřmi dětmi. Tím bychom zakončili krátkou biografii a podívali se na to, jakým způsobem Zimmer komponuje.

Zimmerův zvuk, inspirace

Současné špičkové skladatele můžeme rozdělit do dvou základních skupin. První využívají výhradně orchestr (John Williams, Alexandre Desplat, Michael Giacchino), druhá kombinuje orchestr s větším či menším množstvím elektroniky (Hans Zimmer, James Horner, Thomas Newman). Kdo ale třeba takového Zimmera ovlivnil a proč se dal právě na tuto dráhu?

Jak již víte, Hans nikdy nebyl tím ryze klasickým skladatelem a svoji lásku k rockové a populární hudbě nikdy nezapíral. Samozřejmě vyrostl na skladatelích jako Bach, Mozart nebo Elgar, ale nejvíce ho ovlivnilo německé uskupení Kraftwerk. „Každé ráno jsme sedali do studia, pouštěli si The Man Machine a říkali si, jak to udělali.“

Další nádhernou ukázkou je album kloubící klasickou hudbu se syntetizátory, Switched-On Bach od Wendy Carlos. Zimmer se všeobecně může pyšnit slušnými znalostmi syntetizátorů, někteří z vás možná znají jeho zadní stěnu studia, která byla vytvořena ze 40 let starého modulátoru Moog (viz foto níže), který občas nefunguje tak, jak má, ale když ano, zaručuje Zimmerovi jedinečný zvuk. Hans Zimmer pracuje s mixážním programem Cubase, ve kterém využívá pluginy Zebra od firmy U-He, ve kterých se nechal dokonce zaškolit. Právě Zebrou byl z 99 % vytvořen soundtrack k Počátku. „Tak jako se chce někdo zdokonalit ve hře na housle, tak jsem se chtěl já zdokonalit v designování zvuků u Zebry. A věřte mi, že jsem u ní za tu dobu ještě všechny možnosti nevyčerpal.“

Zimmerův skladatelský proces v podstatě začíná v jeho hlavě, jelikož na klaviatuře by se mohl podvědomě vracet ke starým motivům. Jak sám Hans tvrdí, je snazší vytvořit nový materiál než se dlouhé hodiny znovu učit staré věci, což je příklad čtvrtých Pirátů z Karibiku, jejichž opětovné přehrání by zabralo 11 hodin. Zimmer je také znám svou kolaborační činností, která mu přináší nejen potěšení, ale občas i problémy. Někteří z vás možná slyšeli nařčení v souvislosti s přivlastněním hudby právě k Pirátům z Karibiku, Zimmer však naopak píše všechny skladatelské zásluhy na tzv. cue sheet, což je seznam lidí, kteří se na hudbě podíleli a vlastní k ní práva. Proto například nejsou jeho soundtracky k Batmanovské trilogii zařazovány do boje o Oskary. Na Temném rytíři se podílelo 5 lidí, což je pro akademii špatně ohodnotitelné.

Oblíbení skladatelé se většinou těžko jmenují a jsou jich spousty, Zimmer je však velikým fanouškem například Ennia Morriconeho, Johna Williamse (hudba k Čarodějkám z Eastwicku nebo Blízkým setkáním třetího druhu), Jerryho Goldsmithe, Bernarda Herrmana nebo Randyho Newmana. „Vždycky jsem si říkal, jak naše děti získají široké hudební vzdělání, a pak mě napadlo, že je dobré se držet jmen začínajících na „B“. Beethoven, Bach, Beatles, Burt Bacharach, B. B. King. Držte se prostě béček a budete v pohodě.“

Jak ale poznáte Zimmerův zvuk a co je pro něj tak typické? Zimmer je kupodivu celkem flexibilní a obměňuje svůj zvuk zhruba po dekádách. To, že se u něj občas něco opakuje, není až tak vykrádáním sebe sama, jako spíše stylovým ukotvením a handicapem jeho rozsáhlé tvorby. Jak jsme již říkali, často u Zimmera naleznete elektroniku a syntetizátory, spíše ale ve formě podkreslujícího zvukového designu, než nějakých šílených analogických kreací. Co se týče orchestru, Zimmer staví do popředí hlavně smyčcové a žesťové sekce. Většinou u něj naleznete smyčcová ostinata (pro představu And I Thought My Jokes Were Bad z Temného rytíře - viz níže) a prvky z afrických nebo asijských kultur. Málokdy nechává hrát jiné nástroje (třeba klarinety, anglické rohy, hoboje), a pokud ano, naopak potlačuje zbylý orchestr (piano, banjo, akordeon u Sherlocka Holmese, strunné nástroje a flétny u Kung Fu Pandy).

Jeho skladby jsou všeobecně hutnější, jednoduše řečeno se nerozebíhají do tolika stran a jsou emociálně přímočařejší. Problémem zůstává 1) Zimmerova občasná podlézavost a repetice motivů, kdy valí na diváka množství hudby, která působí silným avšak trochu laciným dojmem. Samotní posluchači však musí posoudit, zda jim dokáže popatnácté hraný motiv  například z Posledního samuraje přinést ten kýžený účinek. 2) jeho plochost a nedostatečné využití orchestru v dramatických soundtraccích, dětské filmy variabilitu kupodivu nepostrádají, a za 3) jeho časté skládání v D molu, které vytváří transpozičně stejnorodé kompozice. Typickým příkladem je například skladba Black Smoke ze skóre k Andělům a démonům, která si až příliš půjčuje z Batmanovské trilogie.

Hans Zimmer je občas označován za nejpřeceňovanějšího skladatele současnosti, ale to rozhodně není pravda. Je to pouze člověk, který ví, jak má hudba fungovat ve filmu a který dokáže naplnit filmový svět nepostradatelnou atmosférou a doplnit ji líbivostí bez laciných akordových progresí. Když jsou navíc jeho styl a zvuk tak oblíbené, proč je měnit a snažit se přibližovat k experimentátorům typu Ross/Reznor? Vždyť málokterý skladatel se může pyšnit kritikou, která ve většině případů končí slovy „…ale musím zase uznat, že soundtrack k XYZ je vážně výborný.“

„Neposlouchám svoji hudbu. Ne že by mě to nějak vysloveně štvalo, ale vzhledem k časovému presu a malému rozpočtu vím, že bych v ní našel spoustu míst, která by se dala vylepšit,“ říká Zimmer o své práci. Co další o sobě říká, se dozvíte v následujícím dokumentu:

Zdroje: Hans Zimmer, Der Sound Für Hollywood, Musik Machen