Ennio Morricone patří do filmové síně slávy. Za svůj život zkomponoval původní hudbu pro 500 filmů / televizních pořadů a jeho jednotlivé skladby použilo dalších více než 130 projektů. Zdaleka nejznámější je pak jeho westernová spolupráce se Sergiem Leonem. Jeho hudba tam neuvěřitelně organickým způsobem dotváří atmosféru, někdy skoro jako by vyprávěla, a ty filmy by bez ní byly bez nadsázky poloviční. Ústřední melodie z Tenkrát na západě, Hodného, zlého a ošklivého nebo Pro hrst dolarů zná opravdu každý - ten kdo neviděl přímo Leonovy filmy je slyšel někde jinde, protože jak už bylo řečeno, filmaři Morriconeho hity rádi recyklují. Velkým Enniovým obdivovatelem je například Quentin Tarantino, který už řadu let neopomíná několik Morriconeho skladeb zařadit. A vzhledem k tomu, že Tarantinovým příštím filmem bude čistokrevný western Django Unchained, můžete se spolehnout, že tuhle kombinaci ještě uslyšíme.
Pražský koncert v rámci Prague Proms byl tak rychle vyprodaný, že se pořadatelé rozhodli přidat ještě jeden. Morricone během něj představil českému publiku nejprve svou vážnou polohu a dirigoval kantátu pro sbor a orchestr Vuoto D´Anima Piena. Upozorňuji, že vážné hudbě nijak zvlášť neholduji, a že na její milovníky mohla skladba mohla působit více než dobře (Pubilkum působilo tak půl na půl - někdo byl nadšen, někdo poklimbával), ale já osobně jsem ji spíš protrpěl. Kantáta byla záměrně náročná na poslech, komplikované melodické linky se skrývaly v nánosu cílených disharmonií, netrénovanému uchu chybělo nějaké pojítko, které by dávalo tušit, že jednotlivé pasáže spolu jakkoliv souvisí. Celá skladba je navíc v pomalejším tempu, takže uspávání zaručeno. Rozumím tomu, že Morricone už má svoje odehráno a má ve svém věku dávno právo dělat si cokoliv se mu zamane, ale tahle jinost pro jinost, náročnost pro náročnost...to mě prostě nebaví. Už to tak hold bývá - jakmile dáte geniálním umělcům volnou ruku, buď vytvoří něco nadpozemského, anebo se bez pevných mantinelů naopak začnou předvádět stylem, který běžný smrtelník nedocení.
Filmová hudba živě
Po přestávce přišlo to, kvůli čemu se dostavila drtivá většina diváků v sále - Morriconeho filmová hudba. Rozdíl byl patrný od prvních tónů. Kde se vzaly, tu se vzaly, na povrch vypluly silné rytmy a melodie, v některých momentech i vtip. Ennio je totiž starý lišák a nebojí se si se skladbami vyhrát. Naprosto hravě pak rozeznáte, zda se za zvuků dané skladby mašírovalo na bojišti nebo plížilo za zády nepřátelských špionů. Až tak imaginativní Italova muzika dokáže být. Jistě, některé skladby byly spíš melancholičtějšího charakteru, fungovat budou vždycky jen jako filmo
vá kulisa a při samostatném poslechu neobstojí, ale jak už jsme říkali, na vině je Enniova neotřesitelná pozice - bude si hrát, na co má chuť a publikum mu může být dávno jedno.
Přes drobná zaškobrtnutí byl ale průřez Morriconeho kariérou jednoznačným důkazem jeho všestrannosti a vlivu na své mladší následovníky - I v neznámých skladbách totiž člověk jasně slyšel dnes již prověřené postupy, které během desetiletí stačily zesamozřejmět. Vrcholem večera pak samozřejmě byly písně z Leoneových westernů. A ne proto, že je všichni v sále znali. Ony prostě jsou tak dobré. Bohužel, jak už to tak u největších hitů bývá, Morricone je v životě musel hrát tolikrát, že už ho nijak zvlášť netěší a ústřední melodii z Hodného, zlého a ošklivého a z Tenkrát na západě zahrál více méně z povinnosti. Přitom by z westernových písní dokázal složit celý vynikající koncert. Hodný, zlý a ošklivý sklidili zdaleka největší úspěch a přesto Ennio při trojnásobném přídavku nezopakoval.
Naopak v něm zazněla druhá nejsilnější píseň Abolisson z filmu Ostrov v ohni, která svou hravostí dokázala sál vyloženě strhnout. Jinak vzorné sboristky se najednou houpaly do rytmu jak Whoopi Goldberg a spokojené pokyvování šlo zaznamenat i v hledišti. Takže není divu, že když orchestr publikum nenápadně pobídl k tleskání do rytmu, všichni se bez otálení zapojili. Trojitý přídavek následoval burácivý aplaus ve stoje a definitivní konec. Napočtvrté už diváci Ennia nevytleskali.
Na koncert budu mít rozporuplné vzpomínky. Cena vstupenky nebyla vyloženě nejnižší a napříště bych si při neznalosti programu předem asi dlouho rozmýšlel, zda koupit, či nekoupit. Výběr skladeb opravdu nebyl zrovna ideální. Na druhou stranu jsem na vlastní oči viděl živoucí legendu a ve vrcholných momentech byl koncert úžasným zážitkem, ukázkou neomezené lidské kreativity a vitality (I ve svém požehnaném věku je Ennio neuvěřitelně čiperný chlapík). Při Hodném zlém a ošklivém mi vyloženě běhal mráz po zádech a to už mi nikdo nevezme. Takže jen víc takovýchhle jmen v Čechách. Kdo bude další? Hans Zimmer?
